ClomP!
Záchodový zvon vášnivě políbil okenní tabuli.
ClomP!
Druhý.
Synchronizovaně jsme odhlédli od monitorů.
ClomP! ClomP! ClomP!
Zpoza parapetu se po skle plížila postava v šedé kukle a kombinéze s přísavkami na kolenou a kotnících.
Samara, která zrovna zalévala květiny, zatáhla žaluzie.
Ozvalo se několik zabušení. Přerušil jsem výměnu toneru a otevřel okno. Kaskadér strčil dovnitř nohu a hlavu, uvízl, vylomil panty a propadl špruclemi do radiátoru. Vyhrabal se, dokulhal doprostřed openspacu a teatrálně rozpřáhl ruce. Účetní zatleskala.
Přišel k němu Pixel s hrnkem kafe: „Co to je? Kampaň na novýho Spidermana?“
Vetřelec sňal kuklu a odhalil extravagantní diagonální účes: vlasy jen na pravé straně hlavy, vousy jen na levé.
„Kryštof KAPUCA?!“ Pixel překvapením vdechl cigaretový papírek a rozkašlal se. „Nejtalentovanější kreativec svojí generace?! Nejmladší vítěz v historii Zlaté pravé hemisféry? Autor ‚Olízni a omlékuj‘, ‚Až 7× hladšího oholení‘ a Bédy Trávníčka? Takže šéf jednou nekecal! Kryštof K-A-P-U-C-A! U nás v kanclu!“
„Flow,“ odkuklenec vytrčil paži. „Letos se jmenuju Yaromir Flow.“
„Cože?“
„Vždycky na Nový rok si měním jméno,“ odšrouboval přísavku z pravé čéšky. „Pomáhá mi to nezabřednout do stereotypu.“
„Wow!“ Pixel se nemohl rozhodnout, jestli hlavou kývat nebo vrtět, tak s ní obkroužil ležatou osmičku. „Kafe?“ bezděčně nabídl Yaromirovi svůj hrnek.
„Je v tom alkohol?“
„Nn-e. Je v tom… kafe.“
„Tak ne. Díky,“ Yaromir rozbalil černý lístek se dvěma jmény psanými bílou pastelkou. „Pixel a… Malér?“
„Majer.“
„Majer je tuctový. Budu ti říkat Malér.“ Vyhrnul si nohavici a zkontroloval kotník s digitálními hodinkami. „Strávíme spolu 96 hodin. Až skončíme, budete kreativní.“
Pixel nedočkavě poskočil.
„Lekce č. 2:“ otočil se na mě. „Jak vchá–“
„Ehh… snad… 1?“ opravil jsem ho.
„Proč by musela jít čísla postupně? Protože ti to řekli ve škole?“
„N–“
„Lekce č. 2: Jak vcházíš do místností?“
„Eh-mm… dveřma?“ rozhodl jsem se, že mu budu raději po vůli.
Yaromir vytáhl zalaminovaný Seznam možných příchodů do místnosti a ukázal na úplně poslední řádek: „To je nejméně originální způsob.“
„Ajjj,“ Pixel mě soustrastně poplácal po rameni.
„Jestli chcete být originální a kreativní na denní bázi, musíte zneškodnit svého autopilota.“
„A radiátor.“
„Dnešek věnujeme vděčnosti,“ ignoroval mě a podal nám každému jeden ze záchodových zvonů. „Vyčistíte všechny záchody na patře. To vás naučí, jaké máte štěstí, že vám někdo platí za vymýšlení nesmyslů.“
Pixel radostně zvedl zvon nad hlavu a odběhl do kabinek.
„Potkáme se zítra na parkovišti v 8.67.“ Yaromir udělal tři dřepy a přistoupil k výtahu. „M-můžete… mi to někdo přivolat? Mám Den bez čudlíků.“
Ucítil jsem zaklepání na obratel. Otočil jsem se a upustil smoothie: „Baah!“ Pixel stál mezi vraty parkoviště s oholenou levou stranou hlavy a pravou stranou obličeje. „B– Co to má bejt?! Dostals při holení epileptickej záchvat?“
„Jsem originální!“
„Tim, že… si oholíš hlavu jako někdo jinej.“
„Žere tě, že seš tuctovej,“ potáhl špeka z dlouhého stříbrného nástavce na cigaretu.
„Žere mě, že musim trávit další tři dny se dvěma asymetrickejma trotlama.“
Z tramvaje vystoupil Yaromir na sedacím míči s tykadly. Doskákal až k nám: „.onár érboD“
„Co?“
Rozprostřel po asfaltu plastový ubrus. „Lehněte si.“
„Lekce č. 11: Co vidíte?“
Pixel se začal o překot hlásit.
„Ano.“
„Nebe?“
„A ještě?“
„Slunce!“
„Ohromná ohnivá koule levitující ve vzduchoprázdnu nad našimi hlavami. Viděli jste někdy něco bizarnějšího?“
Koukl jsem doleva na Pixela. A doprava na Yaromira. „Ano.“
„Cesta kreativity je dlážděná nesamozřejmostí samozřejmosti. Svět je obyčejný nebo magický podle toho, kdo se dívá.“ Yaromir 10 minut mlčel, pak vstal, sundal si boty a obul si je na ruce. „Lekce č. 4: Metoda náhodného vstupu. Udělejte první random věc, co vám bleskne hlavou. Třeba s ní přijde nápad!“
Pixel se zprudka napřímil, chvilku nerozhodně těkal, načež vytáhl z kapsy mobil, rozpřáhl se a vší silou ho zahodil do křižovatky. Zaskočeně se za ním díval.
„Tak?“ otázal se Yaromir.
„Teď… jsem trochu smutnej.“
„Výborně. To je něco, s čím se dá pracovat. Ještě před 5 vteřinami jsme neměli nic.“
„M-měl jsem telefon.“
„V zásadě existuje 7 kreativních technik: nahradit; kombinovat; přizpůsobit; změnit; použít na něco jiného; odstranit; a přeskládat. Anglická zkratka toho všeho zní: SCAMPER.“
Zatímco se snažil nastříkat akronym vodní pistolí na protější zeď, jen kousek od našeho ubrusu si keclo na chodník asi 8leté děvčátko s krabičkou barevných kříd. Vytáhlo žlutou a začalo kreslit slona.
Yaromir si toho všiml a přerušil palbu. Ze zdi stékal nedokončený nápis SCAM. Přešel až k chobotu a chvilku malou umělkyni sledoval.
„V-šimněte si, jak… jí něco samozřejmého vede ruku.“ Stál nad tím výjevem se zatajeným dechem. „Jak přesně ví, co dělá.“ Holčička sáhla po růžové a nakreslila něco mezi psem a krokodýlem. „Není v tom žádné úsilí. Žádný zápas. Žádný soud.“ Přikreslila mu modrou šálu. „Čirá radost.“ Zmáčkl kohoutek a napálil jí zblízka tři deci vody do obličeje. Pak slonovi.
„Heeej!“ Vystartovali jsme z ubrusu, vykroutili mu zbraň a chytli ho každý za jednu paži. Holčička s brekem zaběhla za nejbližší roh, zatímco jí Yaromir zuřivě stepoval po křídách.
„Co blbneš, ty vole?!“ zatřásl jsem s ním.
Tvář mu ochromila bolestná grimasa, padl nejdřív na kolena, pak obličejem do barevné drti. Plakal.
Stáli jsme nad ním a vyměňovali si rozpačité pohledy.
„Vv– Neměli bysme mu ňák píchnout?“ znejistěl Pixel.
„Hele, já nevim,“ drbal jsem se na zátylku. „Zaútočit bez důvodu na náhodný dítě a pak bulet v jeho omalovánce je DOST kreativní. Možná je to lekce č. 7.“
„Už 3 roky jsem nic nenapsal,“ neartikulované ublížené kňučení přešlo v artikulované. „Nenakreslil. Nesložil. Nenatočil. Nnnn-nnevytvořil.“ Nudle z nosu se smísila s barevným práškem a slila se v zároveň krásnou a zároveň nechutnou slizniční trikoloru. „Vy nevíte, jaký to je. Bejt nejtalentovanější kreativec svý generace. Všichni si myslej, že máte místo mozku lunapark. Že každá konverzace s váma bude mít zápletku, laskavý humor a mravní ponaučení. Oženil jsem se s Miss. Narodily se nám dvojčata. Nechtěla, aby se bavily pasivně, protože u toho se hloupne. Zakázala doma internet i televizi a číst ještě neuměly. Všechnu zábavu jsem musel obstarávat já. Vyráběl jsem jim interaktivní vzdělávací vystřihovánky, vymýšlel hry na motoriku a verbální inteligenci, skládal improvizované ukolébavky podle toho, co ten den zažily. Natáčeli jsme filmy, ve kterých jsme sami hráli,“ pousmál se. A hned zase zvážněl. „Jednou když jsem si večer čistil zuby, jsem si uvědomil, že když přijdu o svoji kreativitu, přijdu i o všechno, co miluju. O rodinu, o práci, o přátele. A druhej den… to nešlo. Přestalo to. I kdybych se na hlavu stavěl. Už… nedokážu tvořit. Ztratil jsem klienty. Manželku a děti. Nemám kamarády, protože už se mnou není sranda. Nad blbou SMSkou přemejšlim 30 minut. Hemingway se kvůli tomu zastřelil.“
Díval jsem se na nudli člověka, který vsadil všechno na svoji fantazii. Jasně, je to zábavnější než mýt záchody. Ale když myjete záchody, s posledním spláchnutím máte padla. Zatímco když pracujete hlavou, nedejbože pravou půlkou, máte v hlavě naděláno 24/7. A jediná účinná splachovadla jsou návyková. A se záchodovou štětkou navíc nepodstupujete riziko, že už to zítra nepůjde. ‚Zlato, nevim, co se to dneska na šichtě stalo. Prostě ‘sem nedokázal umejt další mísu! Zírala na mě jak tunel do jiný dimenze a já… prostě nevěděl, jak začít.‘ Tady leží. Kryštof Kapuca. V barevné drti svých vlastních snů. Pořád chceš být spisovatel? Tváří v tvář tomuhle?
„No tak,“ povzbudivě jsem do něj šťouchl tykadlem sedacího míče. „Metoda náhodnýho vstupu. Udělejte první random věc, co vám bleskne hlavou. Ale vestoje,“ pomohl jsem mu na nohy. „Nemůžete přece dávat rovnítko mezi svoji hodnotu a svoji práci. Vsadím se, že v jádru jste dobrej chlap.“
„Kerej vyholenej čůrák tady bije malý děcka?!“
„Nebo–“
Z vedlejší ulice vyběhl rozzuřený týpek ve slipech a síťovaném tílku. V jedné ruce držel rychlovarnou konvici, za druhou vlekl plačící holčičku.
Když k nám dorazil, byl evidentně zmatený, protože před ním stáli dva vyholení čůráci. Jeden duhový a druhý černobílý. Podíval se tázavě na dceru.
Ukázala pravou rukou na Kapucu. Pak znejistěla. A zvedla i levou.
Parkovištěm se ozvaly dvě rány.
Někdy není tak zlé mít tuctový účes.
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Pavla Bláhová | Matouš Blažek | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Josef Dastych | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Martin Jirava | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | Viktor | a Bára Zemková
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.