„Myslím, že si mě chce vzít,“ Sylva s pusou od jednoho konce koupací čepice k druhému vzrušeně svírala nafukovací kosatku.
„Kd–“ Do lýtka mi narazil kojenec. „Kdo?“ Uchopil jsem ho za zátylek a otočil opačným směrem.
„No kdo. Michal!“ vytáhla z bazénu náhodné nemluvně, zkontrolovala mu obličej, a když nesouhlasil s Natálčiným, vrátila ho do vody. „Našla jsem na jeho stole nákres prstýnku! Chápeš to? Ne aby ho normálně koupil. Speciálně ho dyzajnuje! Pro mě.“ Napodruhé už se jí povedlo vylovit dceru.
„Já myslel, že jste se rozešli.“
„To bylo minulej tejden. Teď jsme spolu.“
„Tak… blahopřeju?“ přinutil jsem se k úsměvu a sebral z hladiny červený polystyrenový plovák ve tvaru ruky s palcem nahoru.
„A co ty? Kdy se usadíš?“
„Hele, čtu si teď hodně o sexualitě a o ‚lásce‘ a… dost mě to usadilo.“
Jeden z protoplavců začal kadit.
„Aaa… s touhle peckou se s vámi pro dnešek loučíme,“ ve vteřině jsem se vyhoupl na břeh. „Podle všeho se všechny ty působivý kejkle mozku jako: smysl pro humor, hudební talent, verbální inteligence… vyvinuly jako vábnička na opačný pohlaví. Takže i když se do někoho zakoukáš a myslíš si, že je to láska LÁSKA, protože tě víc těší jeho přítomnost než konto a zadek, pořád je to rozmnožovací kalkul. Vybrala sis ho, protože tě neunudí k smrti a sázíš na to, že vaše děti budou taky cool, tudíž donesou tvý geny co nejdál.“
„Moc čteš.“
„Díky.“
Položila mi empaticky dlaň na nárt. „A není ti samotnýmu smutno? Lidi, co žijou v páru, se dožívaj víc let.“
„Nebo jim to připadá delší.“ Rozhlédl jsem se po hladině křižované plešatými hlavičkami nastupující generace. „To je stejně… Naroděj se a plavou. Pak vyrostou. A začnou se topit.“
„To je život.“
„Ne, opravdu si nemyslím, že se bude Zepteru líbit claim ‚Jako prdel na hrnec‘,“ snažil jsem se Pixelovi rozmluvit jeho výlet do copywriterského řemesla. „A jaký to má vůbec smysl? Copak při vaření strkáš zadek do hrnce?“
Věnoval mi záhadný pohled, po kterém odmítám jeho pozvání na oběd.
Otevřely se dveře výtahu a vešla perfektně nalíčená Sylva na jehlových podpatcích. „Čau bando,“ pozdravila rozverně. Půlka kanclu jí odvětila neartikulovanou samohláskou, ta druhá se snažila rozpomenout, kdo to je.
Nadšeně ke mně přicupitala. „Kde je Michal?“
„Nevim. Na záchodě asi.“
„Dneska mi to řekne!“ pištěla šeptem.
„Co?“ schoval jsem do dlaní skleničku, aby nepraskla.
„Dneska mě požádá o ruku!“
„Jak to víš?“
„Říkal, že se mnou potřebuje mluvit.“
„Třeba chce půjčit vrtačku.“
Plácla mě po hlavě Cosmopolitanem a začala vytahovat z kabelky dětskou chůvičku. Položila mi ji na stůl.
„Co to je?“
„Chci, aby to všichni slyšeli,“ zapnula ji.
„P-roč?“
Zvážněla. „Protože všichni tady znají jenom Sylvu losera. Chudinku, co hysterčí a hází betlémy po svym náhle teplym příteli. Nabrečela jsem se tady tolik, že by to naplnilo výdejník vody,“ ukázala k plastovému barelu, který zrovna pustil k hladině bublinu velkou jako tenisák. „Chci, aby byli pro změnu u mýho nejšťastnějšího dne. Aby viděli, že sága Sylva má šťastnej konec. V těchhle šatečkách půjde Natálka za družičku,“ vytáhla z kabelky růžové minišatečky s vločkou na prsou, ale hned je zase schovala, protože se ozval zvuk sušáku a ze záchodu vyšel Buzík.
„Ahoj Mišáčku!“ přiběhla k němu a obemkla mu rty svými.
„M-hj,“ odvětil jí překvapeně do úst a natáhl se pro kabát. „Půjdeme?“
„Co kdybys mi to řekl tady?“
„Já bych radši…“ ukázal na openspace, kde už všichni dávno přestali pracovat a jen vykukovali z kubiklů jako špionážní surikaty.
„Tak tady,“ otevřela dveře do zasedačky a zatlačila ho dovnitř. Buzík stihl alespoň zatáhnout žaluzie.
„Pamatuješ RescueFood?“ reproduktor dětské chůvičky se rozchrčel a celý kancl vypnul YouTube a Spotify a poslouchal.
„To je ten pes, co honí duchy?“
„To je Scooby-Doo.“
Ticho.
„RescueFood je aplikace proti plýtvání potravinami, na které už dva roky pracuju.“ Pauza. „Všimli si jí v Americe a… vidí v ní velký potenciál. Když se ji podaří zavést celoplošně do řetězců, mohla by nakrmit až 20 % třetího světa. Chtějí mi přidělit tým nejlepších návrhářů a programátorů.“
„A kam je dáš?“ Nervózní uchichnutí. „Do garáže?“
Těžký nádech a výdech. „Chtějí… abych… se přestěhoval do Silicon Valley.“
Delší pauza. „A c–“ přiškrcené kníknutí, „co my?“
Pixel mi nabídl křupky.
„Tobě bych dal volnost. Mám pocit, že se mnou nejsi šťastná. Jenom za posledního půl roku ses se mnou 18× rozešla.“
„Jsem! Já… jsem… jsem šťastná!“ začala se hystericky smát a s posledním nádechem propukla v usedavý pláč.
Natáhl jsem se po chůvičce, abych ji vypnul, ale účetní mě praštila přes ruku osmisměrkami.
„Co je pro tebe důležitější? Vyřešení hladomoru, nebo já?“
„Úúúúh.“ „Sssss.“ „Ajjjj.“ Celý kancl vydal jednohlasně různá citoslovce bolesti.
„Ty si tady zachraňuješ žvanec, a mě zachrání kdo?“ Hrdelní kňourání. „Já už… neumim plavat. Michale, já se bez tebe utopim! Měls na stole nákres prstýnku!“
„Plav– Prstýnku?“ Pauza. „Počkej. Bylo to tohle?“ Šustění klopy. „To je první skica návrhu loga RescueFoodu. Je to napůl jablko, napůl stopky. Ještě není–“
Trhání papíru. Nelidský skřek. Rána.
Sylva s očními stíny po celém obličeji vyběhla ze zasedačky a zamkla se v kabince na záchodě.
Šel jsem zkontrolovat Buzíka, jestli je v pořádku. Ležel na zemi přikrytý flipchartem a přes hlavu měl natáhnuté Natálčiny družičkovské šaty.
„Taaak šulíni,“ z kuchyňky nakráčel důležitě šéf, „jak už víte ze školního rozhlasu, Majk nás opouští. Tímto se s ním loučíme, a kdo říká, že to tady stojí za hovno a že…“ zaostřil na dva lístečky z Krabice přání a stížností „‚to nikam nevede‘ a… ‚Mami, já chci domů!‘, tak tady vidíte, kde je pravda. Jsme inkubátor talentů pro Silicon Belly.“
Patrik dvakrát zatleskal.
„A rovnou vám představím vašeho nového kolegu na pozici account managera. Protože kvalitních lidí je málo a na inzerát se nám nikdo neozval, je to…“ nahlédl do evidence, „ňákej týpek ze skladu, co byl první u vrat.“
Strnul jsem.
Zpoza šéfa se vynořila slávistická kšiltovka. Ušklíbla se a mezi nepěstěným knírem se zaskvěl zlatý zub.
„Čau prde.“
Ne. Ne. Neeeeee!
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Pavla Bláhová | Matouš Blažek | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Josef Dastych | Luboš Hajtinger | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Martin Jirava | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | Viktor | a Bára Zemková
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.