Šéf k nám stál otočený zády a díval se přes prosklenou stěnu své kanceláře na jilm zlátnoucí před billboardem McDonaldu. Uplynuly už 3 minuty, co mateřsky pronesl: „Chlapci, chlapci.“ Od té doby se několikrát nadechl, zdálo se, že něco řekne, ale vždy zase jen zklamaně vydechl. Připomínalo to zhulenou hustilku.
Pixel se začal nudit a vytáhl gameboye. Já na telefonu studoval polední menu přilehlých restaurací.
„Neexistuje způsob, jak tohle říct jemně, takže…“ šéf se otočil, stiskl mezerník počítače a reproduktory se rozezněly zlověstným motivem z Hvězdných válek, „se o to ani nebudu snažit.“ Vylovil z šanonu obě naše pracovní smlouvy, zmuchlal je do kuliček a cvrnkl nám je do obličejů. Mně narazila do nosu, Pixelovi do čela. „Máte padáka. Trh práce vás vyhodnotil jako budižkničemy. Tu-du-dum-tum.“
Mlčky jsme na něj hleděli. Pixelův Mario skočil do masožravé květiny.
„Tohle… je trochu hluchej moment, já vím,“ pokrčil náš bývalý nadřízený omluvně rameny. „Hrozně bych si přál mít tady pro tyhle případy takový to propadliště. Víte, co myslim? Kdy jenom zmáčknu čudlík a vy propadnete podlahou. Věřim, že by to situaci zlehčilo. Žádal jsem o něj vedení, ale nechtějí mi ho dovolit. Prý kvůli bezpečnosti práce. Jako já nevim… kdyby se dolů daly nějaký duchny. Co myslíte?“
„Je to kvůli tomu logu na propisky z června?“ kál se Pixel. „Zejtra se na to vrhnu, slibuju.“ Otevřel v mobilu Google kalendář přeplněný na měsíce dopředu událostmi jako House of Cards nebo Walking Dead. „Nejpozdějc v pon–“ Doctor Who „–sinci 2017.“
„Ne.“
Pixel se naklonil k šéfovi a šeptal: „Je to kvůli tomu, že se Michal zbláznil a myslí si, že jsme vlnění?“
„Vědomí.“
„Nn– co? Ne. Není v tom nic osobního. Ani nemůže. Vaše osobnosti jsou mi ukradený.“ Šéf na nás natočil monitor s grafem, který vypadal jako prso, když žena leží na zádech. „Trh s reklamníma předmětama jde do kopru. Překvapivě se ukazuje, že když někomu 10× denně máváte brandem před obličejem, automaticky to neznamená, že se do něj zamiluje a dá vám všechny peníze.“
„Ale c– co t–“ Pixel vytřeštěně zíral na spojnicové ňadro a koktal. „Co teď budem dělat?!“
Na jednu stranu mi bylo líto, že jsem znovu nezaměstnaný. Na druhou stranu mě těšilo, že se lidstvo dává trochu do kupy. Třeba bude nakonec zas trávit víc času v knížkách než v letácích Tesca.
„Život je změna,“ šéf usrkl doušek espressa. „Ryby si taky musely nechat narůst nohy a vylézt z oceánů, aby se neutopily.“
„N–“ přimhouřil jsem oči, „ne, nemusely.“
„Ále,“ přistoupil k nám zezadu a začal nám masírovat trapézové svaly, „jste kluci šikovní přece,“ a nenápadně nás odvážet ke dveřím. „Svět skýtá tolik možností!“ pokynul paží do ulice na Bic Mac s hranolky. „Člověk musí být dneska renesanční! Daniel Landa se taky nevěnuje jenom muzice. Ale i rally, thai boxu, herectví a rasismu.“
„Mů– žete nás nechat chvilku o samotě?“ hlesl Pixel.
„Samozřejmě…“ šéf se usmál, „že NE!“ zamračil a hodil po nás tři pytlíky s cukrem. „Tohle je MŮJ kancl. Běžte si bulet na pracák.“
Pixel se zhroutil do židle a jeho půlky přesně zapadly do 14 let vytlačovaných hýžďových otisků.
„Neboj. Něco vymyslíme,“ pro inspiraci jsem nakloval do klávesnice NaVolneNoze.cz.
„Ale co?! Já nic jinýho neznám!“ panikařil. „Pracuju tady od maturity! Na první rande beru holky na střechu. Na kopírce jsem přišel o panictví. Támhle u tý nástěnky jsem se ženil.“
„Ty jsi ž–“
„Nechávám si sem posílat poštu!“
„To s– koro vypadá, že tu víc bydlíš, než pracuješ,“ pokusil jsem se odlehčit situaci.
Pixel se nezasmál a zakopl pod stůl cíp spacáku.
„No taaak,“ zatahal jsem ho povzbudivě za dred. „Peníze se dneska válej na ulici! Stačí mít nápad, dělat to srdcem a za pár let máš z firmičky, cos založil na koleni v garáži, nadnárodní korporaci.“
„Nemám garáž,“ Pixelovi se roztřásla brada. „Jenom… stojan na kolo,“ tvář se mu zkřivila zoufalstvím a ze všech pěti otvorů v obličeji mu vyhrkly tekutiny různé konzistence.
„To stačí. Šš,“ zacpal jsem je ramenem.
Vytrhl se mi a zabodl do mě uslzený pohled. „Myslíš, že mě uklidní chlácholení od freelancerovskýho guru, kterej když naposled zkoušel pracovat na sebe, skončil na klystýrech s otřesem mozku?“ Hledal po kapsách kapesník, ale nahmatal jen cigaretové papírky. „Jestli je tohle počítačová hra, tak pěkně DEBILNÍ! Horší než Heroes 4!“ Vysmrkal se do Patrikovy zimní rukavice.
Otevřely se dveře výtahu a zářivku líznul dvoumetrový týpek v kárované vestičce, se zatočeným knírem a účesem, který víc než vlasy připomínal štětiny štětce. Následovaný drobounkým štíhlounkým děvčetem, které vypadalo úplně jako Scarlett Johansson, když ve Ztraceno v překladu zpívá v růžové paruce v karaoke baru.
Štětináč na nás namířil oba ukazováky, mrknul a vydal mlaskavý zvuk koutkem úst. Scarlett se jen zdvořile pousmála. Načež oba najisto vpochodovali k šéfovi do kukaně a zavřeli za sebou.
Chvíli jsme jako v němém filmu sledovali, jak gestikulují a potřásají si rukama. Když šéf vylovil šanon s pracovními smlouvami a zatáhl žaluzie, vystřelili jsme ze sedáků jako cola po mentosu.
„Aaa-HOJ! Já jsem Michal,“ vpadl jsem bez vyzvání a vytrčil paži na pozdrav tak překotně, až jsem Scarlett málem povalil do fíkusu. „Jsem copywriter. Co děláš ty?“
„Já s–“
„Jááááá–“ šéf zpanikařil a hodil jí přes hlavu svůj kabát, „myslim, že už je zbytečný, abyste se seznamovali. Tihle dva podivíni,“ strhnul nám z krků zaměstnanecké kartičky, „už tu nepracujou.“
Pixel přistoupil ke štětináčovi. Měl oči v úrovni jeho bradavek. „Čau vazoune. Co seš zač?“
„Já se jmenuju Viktor,“ ozvalo se od požárního hlásiče. „Ale všichni mi řikaj VEKTOR.“
„Protože pečeš veky.“
„Mm,“ zamračil se, „ne. Protože jsem vysokej grafi–“
Pixel začal freneticky mávat šéfovi ukazováčky před obličejem. „V– Z– K–“ snažil se najít správné slovo. „Bbb-usted!! Vyhodil jste grafika a copywritera, abyste PŘIJMUL grafika a copywritera?! To si z nás děláte kozy?!“ udeřil pěstí do podložky pod myš. „Vyhodil byste starej chleba, abyste si koupil novej?“
„Tt– o,“ našpulil jsem rty, „není dobrej příklad.“
„Jak jste poznali, že je to copywriterka?“ zavrtěl šéf udiveně hlavou.
„Má,“ ukázal jsem na kabát tam, kde jsem tušil ušní boltce, „náušnice ve tvaru uvozovek.“
Šéf si rezignovaně postavil na další kafe. „Není to, jak si myslíte. Tohle nejsou vaše pozice. Tohle jsou content specialisti.“
„To nic neznamená!“ otočil jsem ruce dlaněmi vzhůru.
„Jsme my snad inkontentinentní?“ protestoval Pixel.
„Heleďte,“ šéf se posadil do křesla, opřel lokty o stůl a spojil prsty, „spotřebitelský ovce teď podle všeho zbožňujou příběhy a zajímavej obsah. Nejspíš proto, že jejich vlastní život žádnej nemá. Jestli na nich chcem dál rejžovat, musíme se tomu přizpůsobit a stát se contentovou agenturou. Smiřte se s tim.“
„Ale my umíme tvořit obsah!“ ozval jsem se ukřivděně.
„Tvořim obsah, kudy chodim!“ rozhodil Pixel samozřejmě rukama. „Sledujte,“ přešel doprostřed místnosti, pak se zarazil a chvilku zůstal rozpačitě stát. „Dobrý den,“ otočil se doleva a potřásl rukou imaginární postavě. Sedl si a dal nohu přes nohu. „To máme dnes ale krásný den, že?“ Vyměnil nohy. „Ano.“
Mlčky jsme na něj civěli. Když se dál nic nedělo, pochopili jsme, že je konec.
„Moc pěkný, Andersene,“ poplácal ho Vektor blahosklonně po lebce. Pixel se po něm ohnal a dotčeně si spravoval účes, jako by se dredy daly rozcuchat.
„My umíme tvořit obsah!“ trval jsem na svém. „Já píšu komediální kancelářský blog, kterej frčí jenom na lásce čtenářů, a Pixel… fo– tí… na Instagram selfíčka, na kterejch si strká různý věci do nosu.“
„Jo!“ máchnul se zadostiučiněním pěstí do vzduchu. „Sezónní věci.“
„Aha.“ Pomalu jsme ztráceli šéfovu pozornost. „To jsem… netušil. Já vždycky myslel, že vrcholem vašeho talentu jsou loga přímotopů a slogany pro ústní vodu pro psy.“
„Tak to teda NEJSOU,“ výhružně jsem cvaknul propiskou a Pixel olízl pastelku.
„No ale…“ šéf pokrčil lhostejně rameny, „já už jsem přijal tady Hulka Poirota a tuhle růžovou koketu.“
Střetli jsme se s pohledy svých nástupců. Scarlett se významně zakousla do svého spodního rtu. Vektorovi se naklonil knír. Bylo jasné, že je tu někdo navíc.
„Dejte nám quest. Oběma stejnej,“ zahlaholil jsem trailerovým hlasem, aniž bych se pohnul. „Prvního klienta, který chce obsah. Vítězové berou vše. Poražení se vrátěj na pracák.“
„My jsme nepřišli z ‚pracáku‘,“ Scarlett udělala uvozovky ve vzduchu, „ale z Ogilvy & Mather.“
„Šš.“
„Oukej. Pro mě za mě,“ šéf zalovil v Outlooku. „Mám tu klienta… mmm… Mensistence. Chce uvýst na trh nový… tampóny a vložky. Ale bez klasický display reklamy. Chce přitáhnout pozornost…“ zamžoural, „zábavným blogem.“
„Zábavný blog o… menstruaci,“ suverénně jsem se ušklíbl, ale kdybych neměl rolák, viděli byste, jak mi poskočil ohryzek.
„Jop.“
„Oukeej, takžeee…“ Pixel vytáhl tablet, pustil apku pro nahrávání a podal mi ho. „Já sestavim žebříček 20 největších krváků v historii kinematografie. Ty mezitim vyraž do ulic a udělej rozhovory s lidma, co rádi menstruujou,“ hecovně se roztleskal. „GO GO GO!“
„B–“
Šéfovi se rozvrněl mobil. „Prosim. … Taky ne?! A když se tam dá skluzavka a dolu takový ty barevný míčky?“
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Luboš Hajtinger | Jan Klos | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Martin Jirava | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | Viktor | a Bára Zemková
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.