„Himl hergot donrvetr..!“ vytočený Krakonoš mlátil holí do kopírky, protože mu sežrala Evidenční list důchodového pojištění.
Přistoupil ke mně Vochomůrka a položil mi na stůl obálku se stravenkami. Poděkoval jsem a schoval si ji ke kousku špagátu a střípku zrcadla do velké kapsy na břiše svých modrých lacláčů.
Ze skleněné kukaně vyběhl vzrušený šéf s papírovou čepicí poskládanou z Blesku: „Tak. Všichni připraveni?“ Spokojeně nás přejel pohledem, dokud se nezarazil na Patrikovi. „Co– Ty ses na to vysral!“
„Nevys– r– Ne.“
„Vypadáš stejně!“
„Nevypadám,“ ukázal na vlasy sčesané na patku a oranžový šátek kolem krku.
Šéf nechápavě zavrtěl hlavou.
„A ta– dá!“ Patrik vytáhl z chlebníku utržené telefonní sluchátko. „Jsem Mach!“
Šéf na něj dál nepřesvědčeně zíral.
„Můžem bejt i rohože…“ notoval nervózně žák 3. B, „žirafy, krabice…“
„To je málo. Běž se domů převlíknout.“
„Dom– Do čeho?“
„Do jiné, vizuálně atraktivnější pohádkové bytosti. Co nevypadá jako ty, když telefonuješ.“
„Vy máte jenom papírovou čep–“
Šéf vyškubl Krakonošovi sojku a hodil ji po Patrikovi. „Převlíct!“
Pepé nastrojený jako Rumcajs mi sednul na stůl a vyzývavě se ke mně naklonil: „Přiveď knížepána, nebo tě trefim žaludem. Do obličeje.“
„B–“
„Můžete nám ještě jednou vysvětlit, k čemu je tahle šaškárna?“ účetní Vochomůrka si rozladěně odfoukla střapec čepice.
„Vidíte? Tomuhle říkám aspoň KOSTÝM! Z téhle statečné ženy si vezměte příklad,“ šéf natočil její kancelářskou židli čelem k ostatním. „I při své postavě si troufla na Křečka v noční košili! A ty detaily. Dokonce si dala tu práci a nalepila si knír! Julius Satinský se radostí obrací v hrobě.“
Účetní si zaraženě položila ukazovák a prostředníček nad horní ret.
„To si zaslouží potlesk.“
Vochomůrka propukl v pláč, schoval obličej do dlaní a za vlažného potlesku utekl na záchod. Cestou mi ještě stihl vytrhnout z ruky pinzetu, kterou jsem duchapřítomně vylovil z manikúry.
„Ne, vážně,“ zamával jsem nad hlavou lopatičkou. „Proč tohle děláme?“
„Šš!“ napomenul mě šéf. „Ty jsi krtek. Ty říkáš jenom: jú a tady tady.“
„Jú. Proč jsme tady tady a vypadáme jako besídka zvláštní školy?“
„Bylo to v oběžníku.“
Šéfův oběžník je pravděpodobně nejbizarnějším periodikem, které se kdy dostalo do mého zorného pole. A to jsem jako student žurnalistiky četl i Strážnou věž, Zájmy hluchých a Kaktusy a sukulenty. 70stránkový wordovský dokument, který nepravidelně přistává v našich spamových složkách, psaný převážně barevným Comic Sans MS, nezřetelně rozdělený do několika vzájemně se prolínajících rubrik s opakujícími se tématy jako: rasistické MEMy, selfíčka z vany, sáhodlouhé copypastlé výtažky z firemních směrnic, lyrics Daniela Landy a aktuality ze světa depilování, je ideální pomůckou pro kohokoli, kdo se snaží odnaučit číst.
Nejdřív jsem si myslel, že si šéf kompenzuje nenaplněné novinářské ambice z dospívání. Teprve po pár číslech mi došlo, že když vydáváte věstník, který je fyzicky nemožné přečíst, můžete ho používat jako vysvětlení pro jakoukoli situaci.
– „Proč jste zrušili čtvrtletní odměny?“
– „Bylo to v oběžníku.“
– „P– roč na sobě nemáte kalhoty?“
– „Bylo to v oběžníku.“
– „Proč zakopáváme mrtvého Mexikánce u vaší ex na zahradě?“
– „V oběžníku.“
– „Proč–“
– „Oběžník.“
„Dobřee. Pro analfabety ještě jednou. Víte, jak jsem byl loni přes Vánoce za velkou louží? Navštívil jsem tam i naši centrálu v Bostonu,“ zabodl na nástěnné mapě prst do Vancouveru. „Bylo to tam neskutečný! Jsou tam… sto let… před opicema. Skluzavky, kolečkový brusle, pěnový párty, taneční podložky. Ani vám nepřipadá, že pracujou. ‚No taak. Ten miliardový byznys snad počká, než dotancuju tenhle harém šejk.‘ Dělat tam v kanclu je… prostě cool!“
„A p– roto jsme se převlékli za postavy z Večerníčků?“ Pixel, s černou kožešinou kolem krku, zdvihl bojovně nad hlavu dřevěný meč. „To jim ukáže!“
„Ty se moc neozývej,“ zchladil jsem ho. „Ty vůbec nejsi z Večerníčku.“
„Jsem.“
„A co seš, vole, Zababa?“
„Jon Snow. Hra o trůny.“
„Večerníček, ve kterym se 50 % času vraždí a 50 % souloží?“
„You know nothing!“ praštil mě po hlavě plyšovým štěnětem huskyho.
„Centrála,“ pokračoval šéf nerušeně, „letos postupně posílá do všech národních poboček na obhlídku svoje lidi, aby zjistili, nakolik to tam odpovídá/neodpovídá jejich korporejt ajden-tytyty a firemním hodnotám. Síť se má do 2 let zkrouhnout až o čtvrtinu. Který pobočky myslíte, že zaklepou bačkorama jako první?“
Přihlásil jsem se. „Ty, které budou nejmíň vydělávat?“
„Ty, který budou nejnudnější!“ zaševelil šéf fatalisticky. „Naše místa závisej na tom, jestli budeme cool!“
„Jsme v loji,“ Pixel si začal balit věci.
„Ze zákulisních zdrojů ke mně prosáklo, že maj přijít dneska. A proto jsem tohle všechno zpunktoval. Kdyby přišli do normálního pracovního dne, vypadáme vedle nich jako Miloš Zeman vedle Katy Perry!“
„Takže teď budeme vypadat jako Miloš Zeman převlečený za Krtečka.“
„Kostýmový párty jsou cool!“ pokynul k Jonu Snowovi, ať mě znovu ztrestá huskym. „A Večerníček je národní památka. Bude to americky stylový, ale s českým ocasem. Cos udělal ty, abys nám zachránil práci?“
„V– p–“
Na displeji výtahu se rozsvítila červená nula. Pak jednička…
„Už jsou tady.“
Zatajili jsme dech a nehybně hypnotizovali štěrbinu mezi výtahovými dveřmi.
Otevřela se a vyplivla ztrhaného Buzíka v oranžovém smokingu, s kloboukem a dvěma svěšenými páry žlutých papundeklových křídel.
„Co jednání?“ zeptal jsem se ze slušnosti.
„Nevěřili byste,“ chtěl se posadit, ale kvůli křídlům musel zůstat stát, „jak je těžké prodat reklamní prostor, když jste motýl.“
„Hell– o.“
„Bah!“
„I’m Ethan.“
U turniketu se zjevil nevelký, ale přísně působící černoch s afrem. Vypadal trochu jako Michael Jackson, dokud byl ještě v Jackson 5. Hned jsme si všimli, že se na nás dívá stejně vyplašeně jako my na něj.
„Is… this… some sort of…“ poděšeně těkal očima mezi Rumcajsem a Krakonošem, „Islamic party?“
Samara, která byla oblečená úplně stejně jako jindy, jen měla své havraní vlasy vyšisované peroxidem do agresivní žluté a na šošolce položený věnec z kopretin, přitančila svou nezaměnitelnou bezkrokovou chůzí, udělala piruetu a sejmula Ethanovi kabát.
„Party! Yeah!“ Šéf, který skončil v učebnici angličtiny pro začátečníky na straně 31, už několik let před vedením předstírá, že hovoří plynně anglicky tím, že cituje pasáže z náhodných písňových textů. „Party is best! All my troubles seemed so far away.“
„But…“ Ethan se zamračil, „shouldn’t you be working?“
Šéf znejistěl. Pak dojatě mávl rukou: „Ooh. It’s such a perfect day! I’m glad I spent it with you.“
„We ARE working,“ snažil se Buzík Emanuel zachránit situaci.
Ethan si ho změřil pohledem od hlavy k patě a zpátky: „Doesn’t being a giant butterfly negatively affect your job performance?“
„Well…“ Buzík shodil křídlem kalíšek s propiskami. „A little bit.“
„It’s an old Czech tradition,“ vmísil jsem se do maškarády. „It’s called… F– airy Tale Friday.“
„Today is Thursday.“
„Is it?“
„It is,“ Jon Snow závažně poklepal do Google kalendáře. „Winter is coming.“
„And who are YOU?“ Ethan ukázal na mou umouněnou tvář a červený klaunský nos. „Fat drunken Gypsy? That’s pretty offensive.“
„I’m a mole.“
„Like… when you have a skin cancer?“
„Nn– o. That’s melanom.“
Podruhé se otevřely dveře výtahu a doprostřed openspacu vpochodoval obří bílý králík. Se zadostiučiněním rozpřáhl packy: „Lepší?!“
Přiskočil k němu vilný Rumcajs s bambitkou: „Přiveď knížepána, nebo tě plácnu žaludem do obličeje.“
„Trefim.“
„To taky.“
Ze záchodu vykráčela rozmazaná účetní s krvácejícím knírem. Držela v ruce pinzetu, žiletku a zkrvavělé voskové depilační pásky. „Tak! Už jste SPOKOJENÍ?!“
„Www-hat fairy tale is THAT?!“ špitl Ethan k šéfovi. „It’s pretty realistic. She’s… Bathory, isn’t she?“
Přišla nasupeně až k nám, ale jakmile zmerčila Ethana, zničehonic se rozesmála. „Chach, tak tohle se ti povedlo! Jécheché!“ praštila se do kolen. „To je fakt lepší než Mach!“ Chytla vyslance z Bostonu za obě uši a točila mu s hlavou ze strany na stranu. „Malej, ale šikovnej! Bl bl bl bl,“ brnkala mu na spodní ret. Když mu začala sahat na zadek, aby nahmatala ocas, zaklepal jí na rameno králík. Sundal si hlavu a měl pod ní ještě jednu menší. Patrikovu. Účetní se opatrně otočila zpátky na čerta. Tomu cukal levý koutek, bělaly mu klouby na černých zatnutých pěstech a do 5 vteřin explodoval: „WHAT ARE YOU DOING?!!“
„Thaaaa– t’s another – even older – Czech tradition,“ přispěchal jsem s další lekcí fiktivní etnografie. „We call it u… šo… tó… čo and… it’s an intimate way Czech people greet another person they really like.“ Každý jsme chytli svého souseda ve dvojici za ušní boltce a kroutili mu s lebkou. „It’s an honor actually.“ Vystřídali jsme se.
Ethan si osušil čelo od potu a uši od Báthoryové krve. „You Czechs are wei– I… I’… ll be back when it is NOT the Fairy Tale Friday, ok? At the beginning of the next week maybe?“
„I wouldn’t recommend it,“ varoval jsem ho. „It’s the Molestic Monday. It can be uncomfortable if you’re not used to it.“
Ethan se nadechl, otevřel pusu a zase ji zavřel. Zatahal šéfa rezervovaně za ušní lalůček a přivolal si výtah.
„Good bye, my lover,“ mával za ním ještě šéf. „Good bye, my friend. You have been the one. You have been the one for me.“ Pak se otočil na nás. „Ha! Byli jsme cool, or what?!“ rozjařeně vyhodil ke stropu večerníčkovskou čepici. „Krtku, ty seš copywriter. Napíšeš o tom do oběžníku?“
Krakonoš svou sukovicí konečně vylovil z kastlíku kopírky Evidenční list důchodového pojištění. Samou radostí sebral víle Amálce z hlavy věneček kopretin a rozhodil kvítí po kanclu. To po chvilce začalo levitovat, až poskládalo nápis ESKEJP. Krakonoš zhluboka zabafal ze své dýmky, dokud konejšivý bílý opar nezahalil celý openspace.
Tak tak. Inu, tak už to na světě bývá. Zlost je špatný rádce. A lež má krátké nohy. A kdo s čím zachází, s tím také schází. A tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A všechna voda nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu. Also… you know nothing.
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Luboš Hajtinger | Jan Klos | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | Viktor | a Bára Zemková
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.