Sylvino nenarozené dítě mě požádalo o přátelství.
Zavřel jsem notebook a šel si opláchnout hlavu pod tekoucí vodu.
Když jsem se vrátil, fetus pořád naléhal.
‚Znáte uživatele Natálka Šustrová?‘
Proklikl jsem se přes černobílou mazanici z ultrazvuku na její zeď.
‚Dneska jsem maminku celou noc kopala. Jsem nezbeda.‘
‚Dneska jsme poslouchali Beethovena a Dádu.‘
‚Už mám všechny prstíky.‘
Podle všeho je to i v děloze větší vodvaz než u nás v kanclu.
Zběžně jsem přeběhl Prenatálčin profil.
Oblíbené filmy: Kdopak to mluví?; Tři muži a nemluvně; Vetřelec.
‚Natálka je ve skupině: Unborn babies are people too.‘
Proklikl jsem se do fotek. Jé, tuhle si pamatuju! Sylva v ateliéru, z profilu – tehdy ještě ve druhém měsíci – se křečovitě usmívá, zatímco ji objímám zezadu. Je to taková ta černobílá série „uměleckých“ fotek, které mají zachytit průběh těhotenství a zároveň vás nenechat na pochybách, že ta nejnádhernější věc, co se vám může v životě přihodit, je, že se proměníte v horkovzdušný balón.
Sylvin nafukovací seriál je nicméně originální v tom, že na fotce z druhého měsíce je se mnou. Na fotce ze třetího sama v slzách. Na dalších dvou s Andrém a jeho homosexuálním milencem (kteří se ovšem místo toho, aby objali ji, jednou objímají spolu a podruhé natěšeně mávají dětským fotbalovým dresíkem). Od třetího trimestru se pak celá scéna topí buď v květinách, balóncích, nebo plyšácích, ze kterých čouhá jenom Sylvin břich a Buzík.
‚Natálka se zúčastní události Porod. Možná.‘
To je… trochu morbidní.
Kdy se to má vlastně–?
„A mezi ním mezi ní byly detaily…“ můj smartphone zatancoval na desce stolu krátký čardáš.
„Ano?“
„Michale, rodim.“
„Bma-b-hoj.“
„Přijeď za mnou do Thomayerky! Prosíím!“ Sylva dýchala rychleji než nožní pumpička.
„Pppppppppppp-roč já? Kde je André?“
„Na nějakém soustředění v Turí-NĚĚĚĚ!“ vykřikla bolestí.
„Kde je Buzík?“
„Vždyť říkám, v Turíně! Slyšíme se?“
„Myslím Laubendorf.“
„Uvízlej někde v koloně v Horní Dolní, bez signálu.“ Jakmile to dořekla, rozplakala se.
„Rodiče?“
„V Břeclavi.“
„Prarodiče?“
„Mrtví.“
„Všichni čtyři?“
Ze sluchátka to zavrčelo.
„A n-nemůžeš si… stáhnout nějakou apku?“ Vlezl jsem na Google Play a napsal do vyhledávacího řádku ‚chlácholení prvorodiček živě‘.
„Michale!!!“
„No jo, no jo,“ sebral jsem z opěradla sako. „Mám vzít ještě někoho?“
„Jako koho?“
Absolvoval jsem tři kolečka očních kontaktů napříč openspacem a… nastoupil sám do výtahu.
Zacouval jsem pozadu do porodního sálu a srazil se s postarší sestřičkou, která vypadala trochu jako M z Jamese Bonda. Jen asi s jinou výplatní páskou.
„Pardon. Kde leží slečna Šustrová?“
„Támhle,“ ukázala k umyvadlům. „Vy jste otec?“
„Ne. Je jí vidět rozkrok?“ zakryl jsem si oči dlaněmi.
„Prosím?!“
„Když se tamtudy vydám, bude ke mně nasměrovaná rozkrokem?“ cítil jsem, jak se o mě pokoušejí mdloby.
M doběhla pro dva údržbáře, kteří mě chytli každý za jednu paži. A šla se zeptat Sylvy, jestli mě opravdu zná, nebo jsem utekl z nějakého pavilonu. Teprve když Sylva šestkrát trvala na tom, že ví, kdo jsem, za ručičku mě k ní dovedli.
„Jsem tak ráda, že jsi tu!“ zpocená brunátná co nevidět maminka se zvedla z polštáře a objala mě.
Posadil jsem se roztřeseně na židli vedle její hlavy tak, aby mě deka bezpečně odstřihla od všeho, co se šustne od pasu dolů.
„Takkk žfff-fff aspoň někdo,“ zhluboka jsem se nadechl, nasadil si klapku na oči, vetkl do uší sluchátka, pustil si na Spotifyi playlist Mood Booster a podal jí ruku.
„I’m too sexy for your party. Too sexy for your party. No way I’m disco dancin–“
Vyndala mi pecku z pravého ucha.
„Co to má bejt?“ zamračila se.
„Budu tady s tebou, ale… nemůžeš mě nutit se na to dívat!“ otřel jsem si pot z čela jednou z hadrových plen. „Četl jsem o chlapech, co byli u porodu, a jejich libido tím navždy utrpělo. Nemíním dávat všanc svůj sexuální život.“
„Ty NEMÁŠ sexuální život.“
Třikrát jsem mrknul.
„Ale HODLÁM ho mít! A tohle…“ neuroticky jsem zamával rukama nad celou touhle jateční situací, „mu nesvědčí!
Jak bych ti to… Představ si, že máš ráda… nanukovej dort. Fakt hooodně ráda. Tak moc, že na něj myslíš každou sedmou vteřinu. A těšíš se, až přijdeš domů a budeš… na sebe sahat a… myslet… u toho na něj. A pak jednoho dne… z něj vyleze člověk!“ praštil jsem pěstí do plechového nočního stolku.
Sylva mi věnovala pohled bez zapojení jediného mimického svalu.
„Pořád nic?“ povzdechl jsem si. „Jak by se TOBĚ líbilo, kdyby mi z penisu vylezla holčička?“
Sylva přimhouřila oči, našpulila rty a zavrtěla hlavou.
„A-ha!“ vítězně jsem zastrčil sluchátka zpátky do uší.
„…too sexy for my cat. Poor pussy, poor pussy ca–“
„Já-uh!“ Vyškubla mi ze zvukovodů tentokrát obě a silou.
„To je, jako bys tady se mnou ani nebyl!“ rozhodila bezradně pažemi. „To tady můžu rovnou držet za ruku figurínu!“
„To…“ spadl mi kámen ze srdce, „jsem ti chtěl právě navrhnout. Dostal jsem k narozeninám pannu. Za 25 minut jsem s ní zpá–“
Sylvě se roztřásla brada a naběhly jí žíly na krku. „Ty zbabělej ubožáku!“ popadla sluchátka, roztočila smartphone nad hlavou a metla s ním proti zdi. Rozletěl se na čtyři kusy. „Není divu, že už seš rok sám! Není DIVU, žes dostal kopačky!“ začala mě fackovat stylem ne nepodobným čubičce. „Neumíš dát ženě NIC! Chceš milenku, maminku, kamarádku, bavičku; všechno v jednom voňavym hlaďounkym balení, a přitom sám neumíš věnovat ani tolik opory, co by se ZA NEHET vešlo,“ oči se jí zalily slzami. „Každá tě nechá. Každá! Jakmile tě doopravdy pozná. Seš malej fracek, co jenom bere, bere, bere. Zapomeň na to a vypadni!“ plácala mě do obličeje, jako by to byla klávesnice, dokud nepřiběhla M a neroztrhla nás.
„Pane, můžu vás poprosit?“ ukázala mi dveře.
Seděl jsem v čekárně a nepřítomně civěl na nástěnku s dětskými kresbami a letáky o nitroděložních tělíscích. I moje nitro dostalo zrovna dělo.
Reflexivně jsem sáhl do kapsy pro Facebook v telefonu, abych nad sebou nemusel přemýšlet, ale už v polovině pohybu jsem si vzpomněl, jak se efektně rozprskl o omítku.
V nemocničním rádiu broukal Xindl X jednu starší pecku: „Chci bejt milovanej, ale mít rád – na to nemám síly.“ V tišších pasážích byl slyšet Sylvin křik za dveřmi.
Vtom se otevřely. Vykoukla sestra M a ukazovákem mi pokynula, ať jdu dovnitř.
Mlčky jsem přisunul židli k Sylvinu lůžku a pevně ji chytl za ruku.
Většinu času jsem se jí snažil dívat do očí. Když už dělala opravdu hororové obličeje, soustředil jsem se na místo mezi jejím obočím a představoval si, že jsou to dvě odrážedla v pinballu, abych zapomněl, co se děje.
Za půl hodiny střídavého zatínání a povolování ruky, během kterého jsme neprohodili ani slovo, jí podali zaprasenou Natálii zabalenou do pleny.
Sylva ji vzala do náruče. Políbila ji tam, kde měla nejmíň… kokonu, a tvář se jí zkroutila do nejširšího úsměvu s koutky dolů, jaký jsem viděl.
Natálie dál řvala jako protržená.
No, moc nebul. Ještě bude proč.
Sylvin iPhone na pojízdném nočním stolku zasvítil velkými písmeny: MÍŠA.
Vstal jsem a šel si taky jeden koupit.
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Petr Lohonka | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Miloš Bém | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Marťas z KáHá | Vít Jurásek | Filip Mrkvička | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | David Špaček | Tomáš Vaníček | a Viktor
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.