„Kuřecí steak s kroketama pro pána. A raw japonský salát bájného bílého draka Nihon no Riu pro druhýho pána,“ korpulentní potetovaný číšník s vyholenou hlavou, která se mračila i vzadu, rozdal po ubrusu talíře, jako by to byly žolíkové karty. „Dobrou chuť,“ zmizel za pípou.

„To má bejt kuřecí prso?“ zazoomoval Pixel do mého talíře na plátek o rozměrech sotva 10×10 cm. „To vypadá, že ti dali jenom bradavku.“

Rozčarovaně jsem zamžoural na Aťku Janouškovou mezi prsními řízky.

„Jinak víš, že krokety jsou jenom odpad z hranolků, co propad’ friťákem, uplácanej do kuličky?“

„Všímej si svýho mungo draka, buď tak hodnej.“ Ukrojil jsem půlku dvorce a po dvou soustech bylo po steaku.

„Ale jestli máš slabost pro transmastné kyseliny, prosím,“ myl si nad naším obědem ruce. „Někdo má rád plný žaludek, někdo zase aortu.“

Pokusil jsem se nabodnout na vidličku kroketu, která se nejvíc vzdálila od stáda, ale ta útok odrazila a zakutálela se pod radiátor. Kdybyste jednoho z těchhle cvalíků připevnili na provázek, můžete si otevřít firmu na demolici šmoulích vesnic.

Za 10 minut, během kterých jsem si vychutnával každou nuanci chuti a textury jediného salátového listu, se číšník vrátil pro talíře. Pixel měl vylízáno, ovšem s tím mým byste mohli hrát ‚Najdi 5 rozdílů‘. Obsluha se na mě tázavě podívala: „Všechno v pořádku?“

Vyhýbavě jsem pokýval a sáhnul po peněžence. „Zaplatíme.“

Pixel mě hypnotizoval pohledem po celou dobu, co jsem vyťukával PIN kód, a nepřestal ani po číšníkově odchodu.

„Co je?“

„Ty posránku! Nechutnalo ti!“

„Co? Nebylo… to tak hrozný. Mm, co je to vlastně magnetický laso?“ snažil jsem se změnit téma hovoru.

„Nechutnalo ti, a neřek’s to.“

„Kapátko! Co dělá kapátko?“

„Jak čekáš, že bude život podle tvých představ, když ani neumíš říct, když se ti něco nelíbí?“ vrtěl konsternovaně hlavou. „Tak proto seš tak nešťastnej!“

„Já nejsem nešťastnej.“

„Něco jiného říkáš, a něco jiného cejtíš!“ popuzeně máchal rukama ve vzduchu. Okolní strávníci se na nás začali otáčet. „Tohle není sranda, Mišelíne. MUSÍŠ říkat, co si myslíš. Jinak tvůj život řídí ostatní a z tý disonance cítění vs. chování si akorát uženeš rakovinu. Hele,“ najednou se rozzářil, jako by ho něco napadlo, „chceš umět komunikovat jako já?“

„To s– nad ani ne.“

„Krtek o víkendu pořádá akci, která ti změní život,“ sebral ze stolu můj diář a napsal mi přes celou sobotu dvaadvacátého hůlkovým písmem: UPŘÍMNOST.

„Jakej krtek?“ nedůvěřivě jsem zamračil. „Ten s kalhotkama? To je pro děti?“

„Ten můj zrzavej kámoš. Očař, co diagnostikoval Sylvinu krev a zbavil tě outěžku,“ sebral z věšáku kšandy. „A pokud vím, nosí trenkoslipy.“

 

Seděli jsme v kruhu na židlích v obsedantně poklizeném mezonetovém bytě. Já, Pixel a dalších 12 naprosto homogenních lidí, jejichž jména jsem zapomněl nebo si je ani nikdy nezapamatoval. 3 brouzdali Facebookem, další se bavili o imigrantech a o počasí a týpek se strništěm a dlouhými vlasy jen mlčky civěl do vláken koberce.

„Vítám vás na workshopu radikální upřímnosti!“ zazněl z kuchyňského koutu Krtkův skřehotavý hlas. Měl na sobě totéž, jako když jsem ho viděl posledně: bílý laboratorní plášť. Ten měl zřejmě podtrhnout jeho autoritu a dát kurzu punc ‚Doporučuje 1 z 5 oftalmologů‘. Cítil jsem se však díky tomu spíš jako na vánoční besídce psychiatrické léčebny.

Přišoural se s plastovým tácem s několika sklenicemi vody a pytlíkem knäckebrotů. „Tady máte slibované občerstvení,“ nabídl děvčeti ve fialovém batikovaném triku a adolescentovi s patkou. „Co na to říkáte?“

Oba znejistěli. „Hm… křupavé? Zajímavá konzistence. Něco mezi sucharem a krekrem.“

„Ta sezamová semínka tu chuť stáčejí trochu jina–“

„NGGGGGGGGGGG!“ Krtek vytáhl z kredence velké červené tlačítko, stiskl ho a obrazy na stěnách rozechvělo něco mezi lodní sirénou a kvákáním kachny. „ŠPATNĚ! Voda a SUCHARY?!! To si děláš PRDEL?!! V letáku stálo: ‚Včetně bohatého občerstvení‘. A ten podělanej zrzavej škrt nám přinese meníčko z gulagu?“ Nadával jako pominutý asi 30 sekund, dokud celý nezmodral. Pak se dvakrát zhluboka nadechl a pokračoval opět polohlasem: „Tohle byla vaše SKUTEČNÁ reakce. Ale zadrželi jste ji uvnitř. Spolkli jste ji. Ale ona nezmizí. Bují a– Ano?“

„Pardon,“ přihlásil jsem se. „BUDE teda nějaké opravdové občerstvení?“

„Ne.“

„Já jen… že ten kurz stál 2 800 korun. Myslel jsem, že jíd–“

„Workshop vychází z knihy Radical Honesty Brada Blantona,“ Krtek se posadil mezi nás. „Já Brada osobně znám. Je pro mě něco jako otec. Zatímco můj skutečný otec je zmrd.“

Ou-kej.

„Odrážíme se od toho, že lidé jsou ve své podstatě nasírací bytosti. Snaží se dosáhnout nějakých svých cílů. Ale ostatní lidé zase těch svých. A z toho – zákonitě – vzniká konflikt.“ Vytáhl dva maňásky: kašpárka a boxovací kočku. Kočka uštědřila kašpárkovi pravý hák. Zase je odložil. Tak proto 2 800! Vizuální pomůcky. „Je vaše právo a nutnost říci ostatním, co se vám nelíbí. Jinak nejenže budete dělat věci proti své vůli a budete nešťastní, ale křivdy na vás páchané se vám navíc budou somatizovat.“

Nahmatal jsem svoji bulku na stehně, o které mi řekli, že je to ucpaná mazová žlázka.

„Ale stejně jako dáváte najevo nesouhlas a nespokojenost, dávejte najevo, i když vás někdo potěší. Třeba ho obejměte,“ rozhlédl se po kruhu, vybral si děvče s největšími ňadry, přistoupil k němu a rozpřáhl ruce. „Radikální upřímnost je o vašem celkovém odemčení,“ přitiskl ji pevně k sobě a zhluboka vdechoval parfém z jejího zátylku. Když už to trvalo přes minutu, začali jsme pokašlávat, až se děvče nakonec osvobodilo předstíraným kýchnutím.

„Mů–“ Krtek se probral z transu, „–že se zdát, že radikální upřímnost vytváří zlou krev, ale opak je pravdou. Pročišťuje.“ Překryl si rozkrok deskami a odkulhal zpátky na místo. „A to i díky pečlivě voleným formulacím. Nereagujeme totiž podrážděně, ale pouze velmi jasně vyjadřujeme svůj postoj k tomu, co učinil druhý. Ideálně pak uvozujícími větami: ‚Vážím si tě za to, že…‘ nebo ‚Mrzí mě, že… / Sere mě, že…‘ To už nechám na vás. Chce si to někdo zkusit?“

Pixel se přihlásil a vstal: „Sere mě, že nehrajete Travian.“ Chvilku to vypadalo, že se rozbrečí. Otevřel náruč směrem ke Krtkovi, ale ten ho místo toho poplácal po hlavě a strčil mu mezi rty suchar.

„Výborně. A teď abychom vytvořili skutečně intimní prostředí a ukázali si skutečnou sílu radikální upřímnosti, uděláme si představovací kolečko. Ovšem ne jen tak ledajaké,“ otočil list flipchartu a odhalil sedmero otázek:

1. Jaká je vaše sexuální orientace?
2. Jaká je vaše současná vztahová situace?
3. Kolik vyděláváte?
4. Kolik máte našetřeno?
5. Jakou hodnotu má váš majetek?
6. Čím se v životě sabotujete?
7. Co rozhodně nechcete, aby o vás skupina věděla?  

Mezonetem to zašumělo.

Předal boxovací kočku člověku po své levici.

Mně.

„Ahoj. Já… jsem Michal,“ boxnul jsem jednou do vzduchu na uvítanou. „Jsem heterosexuál. Teda aspoň jsem byl, když jsem se naposledy díval.“ Pixel kolegiálně vypustil vzduch nosem. „Jsem single. Můj poslední vztah – se studentkou práv – skončil loni v srpnu a od té doby se… mi nedaří zamilovat. Vlastně si myslím, že spolu milostný vztahy a láska zas tak moc nesouvisej. Mm,“ ohlédl jsem se na flipchart. „Měsíčně vydělávám 23 000 čistého. Našetřeno mám nějakých 400 000, protože… prostě neutrácím. S tím souvisí i hodnota mého majetku. Snažím se ho mít co nejmíň. Jenom něco, na čem se dá psát a odšťavňovat.“

„Čím se v životě sabotuješ?“ zadíval se na mě Krtek upřeně svými popelníky.

Nepřítomně jsem žmoulal kočičí fousek a na chvíli se odmlčel. Pak jsem zvedl oči a pokusil se rozdistribuovat oční kontakt rovnoměrně po skupině. „Pocitem méněcennosti. Mám pocit, že nejsem dost dobrý. Dost rychlý. Dost pohotový. Dost zábavný společník. Dost dobrý přítel. Dost dobrý spisovatel.

Poprosil jsem svoje čtenáře, aby finančně podpořili můj ESC blog. A oni mě zaplavili penězi a láskou. Psali takové věci jako: ‚Tumáš. To jen, abys věděl, že tu jsme. Sice potichu, ale jsme. A čekáme.‘ A já je nechci zklamat. A psaní je pro mě největší radost i největší utrpení zároveň. Cítím, že proto jsem tady, ale zároveň nad jednou epizodou trávím i dny, protože to musí být… jednoduše dokonalé. Dávají mi svoje PENÍZE! OMG.“

„Hotové je lepší než dokonalé,“ řekla tiše dívka s největšími prsy.

„Perfekcionismus je mrzáctví. –Winston Churchill,“ zacitoval Pixel. „Nebo… Ace Ventura, teď nevím. Ti dva se mi pletou.“

„Co nechceš, abychom o tobě věděli?“ moderoval Krtek.

Měl jsem dojem, že už jsem to vlastně řekl, a tak jsem jen s úlevou zapátral v pomyslné ošatce sexuálních výstřelků. „Konzumuju cartoon porno. Mám rád Simpsonovy. Je tam i incest.“

Nikdo nehnul ani brvou. (Za chvíli jsem zjistil proč.) Cítil jsem se přijatě.

Předal jsem boxovací kočku děvčeti ve fialovém batikovaném triku.

„Jsem bisexuálka. Vyznávám polyamorii. V současnosti mám dva přítele a jednu přítelkyni. Ale můj táta mě kvůli tomu zavrhnul. Řekl mi, že jsem děvka…“ rozplakala se. Krtek jí podal kapesník a suchar.

„Můj kapitál má hodnotu asi mínus 40 000.“

„Myslim, že jsem heterosexuál, ale chtěl bych ho někdy vykouřit klukovi. A nechci, abyste věděli, že jsem ho vyhonil psovi.“

Kočka postupně opisovala kružnici a mně klesala brada a stoupalo sebevědomí.

„Už 5 let jsem sama. Ale nemasturbuju. Nikdy bych na sebe nesáhla. To přece… není to přirozené!“ drobná blondýnka sebou neuroticky trhla. „Nedokážu se svléknout u lékaře,“ zahalila se do tyrkysového svetru. „Nahota je něco intimního. Jenom pro oči milované osoby. Jak mě k tomu můžou nutit?“

„Díky svému tátovi jsem poznala porno v dost útlém věku. Jako malá holčička jsem hodně masturbovala,“ děvče s největším poprsím nám věnovalo plachý pohled. „Teď už mě naopak sex nebaví,“ pokrčila lhostejně rameny do zklamaného povzdechnutí mužské části osazenstva. „Randím s cizincem a za poslední rok jsme spolu spali asi jen 5×.“

Maňáska přebral týpek se strništěm a dlouhými vlasy: „Já… jsem hodně velkej magor. Táta mě od devíti do třinácti let pohlavně zneužíval. A asi mě to dost… pocuchalo,“ smutně se pousmál. „Před rokem jsem měl období, kdy jsem masturboval 8 hodin denně a nemohl jsem přestat. A když jsem vyšel na ulici, zhroutil jsem se a nemohl vstát.“

Během jediného kolečka se tucet nemastných neslaných lidí, kteří jsou schopni zaujatě konverzovat o konzistenci knäckebrotu, proměnilo v osamělé raněné děti zmítané vlastní sexualitou, vrážející do zdí nehostinného labyrintu, v němž se rozléhá kvílení démonů, o kterých jste v životě ani neslyšeli.

Ještě nikdy nedostal můj první dojem tak rychle a tak hromadně nafackováno.

 

A tehdy mi to došlo.

Každý je „normální“ jen do té chvíle, dokud se s ním nedáte DOOPRAVDY do řeči.

Za každou z těch tváří na ulici, v tramvaji, v hypermarketu, které nejsou ve vašem životě ničím víc než všudypřítomnými kulisami a soupeři v tom, kdo dřív uhne pohledem, se skrývá celá galerie běsů, vášní, úchylek, bolestí a neuvěřitelných příběhů.

A možná proto… si radši nepovídáme. Protože bychom třeba zjistili, že naše matka už nemiluje našeho otce. Že našeho partnera vzrušují radiátory. Že naši sousedku od té doby, co ovdověla, obšťastňuje její německý ovčák.

Ale třeba taky to, že se nemusíme stydět za to, čím jsme.

Jenže vaše kadeřnice se vás bude dál ptát: „Kam se chystáte letos na dovolenou?“

A ne: „Taky někdy 8 hodin v kuse masturbujete a nemůžete přestat?“

„B–“

„To mi připomíná: Radši tuhle kulmu nejdřív umyju.“

A tak celý svět mluví a mluví, ale to, na čem nám záleží nejvíc – ta tíha na prsou, se kterou usínáme a se kterou se budíme; naše nejniternější úzkosti, strachy, sexuální zmatky, odrolené sny a vztahové zlomeniny; otázky PROČ tady na tomhle kusu šutru vůbec šašíme, jestli existuje láska a k čemu je déjà vu – to všechno zůstává netknuté. Bezpečně přikryté konverzacemi typu ‚Odkud máš ty čupr džíny?!‘ a ‚Dneska se nějak ochladilo.‘

„Já na dovolené moc nejezdím. Existuju spíš ve svojí hlav– Jáu!“

Střihne mě do ucha, aby mi dala najevo, že ve svém salonu žádné metafyzické řeči nestrpí.

Nemáme tu hloubku rádi. Protože jakmile o ni zavadíme, cítíme, že takhle hluboko už jsme každý sám.

 

Už dlouho jsem necítil takovou úlevu. Postavil jsem se doprostřed kruhu a celé skupině jsem se dojatě poklonil. „Vážím si vás za to, že jste takoví devianti. Protože ve světle VAŠICH problémů vypadají ty MOJE jako osmisměrka z Mateřídoušky.“ Celý naměkko jsem rozevřel náruč ve snaze vyprovokovat spontánní hromadné objetí.

Místo toho přiletěl kašpárek a trefil mě do hlavy. „Co si o sobě myslíš, ty blbečku?!“

„Výtečně,“ zatleskal spokojeně Krtek. „Tím se rovnou dostáváme ke kapitole 2: Nadávky.“

 

Odhodlaně jsem opřel loket o bar.

„Dobrý den.“

„Dobrej.“ Potetovaný pingl čistil utěrkou půllitr.

„Vážím si vás za to…“ ohlédl jsem se k toaletám, kde stál Pixel a držel mi palce, „že jste se rozhodl kariérně realizovat v tak náročném odvětví, jako je pohostinství.“ Nadechl jsem se. „Ale mrzí mě, že jsem tu byl ve čtvrtek na obědě a vůbec mi nechutnal.“

„Tak si vyliž prdel.“

 
 
 
 

Chceš vědět, co bylo dál?

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
 
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

 

 

Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Petr Lohonka | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček

Aňa | Miloš Bém | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Marťas z KáHá | Vít Jurásek | Filip Mrkvička | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | David Špaček | Tomáš Vaníček | a Viktor

 

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

 

 

Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.

KOUPIT