„Zavolal jsem si vás proto, že jste sobecký svině,“ přivítal nás šéf na poradě, jen o něco méně mile než jindy.
Zamračili jsme se. Pixel souhlasně pokýval.
Šéf vytáhl laserové ukazovátko a namířil ho na náhodnou stěnu zasedačky. „Víte, co je tohle?“
Přihlásil se Patrik: „Eh– nic?“
„Velmi správně, Cedricku.“
„Yes!“ Patrik zaťal vítězně ruku v pěst.
„A zároveň je to graf, který ukazuje, kolik jste v letech 2010–15 přispěli na charitu. Jak vidíte, je poměrně setrvalý,“ dal si tak moc záležet na sarkastické intonaci, až se zdálo, že mutuje. „Bez výraznějších výkyvů.“ Nakreslil červenou ďubkou na omítku nahodilý svítící klikyhák, který zmizel tak rychle, jak se objevil. Připomnělo mi to máchání prskavkami o Vánocích a to, jak když je vám 5 let, nezajímají vás dekolty, nejnovější iPhone a podílové fondy, ale to, že když přetáhnete nebe do sluníčka, nějakým zázrakem je z toho barva trávy. Trochu jsem posmutněl.
„Že vás hanba nefackuje. Žijete si jako prasata v žitě!“ začal skenovat místnost, aby vyzdvihl některé z výdobytků, které považujeme za samozřejmé. V minimalisticky strohé zasedačce však skončil u toho, že ukázal na fíkus a požární hlásič a zvedl jeden z Pixelových dredů ozdobený fialovým korálkem. „Ubylo by vás, kdybyste kousíček odrolili a přispěli almužničkou zmrzačeným uprchlickým sirotkům s leukémií, aby si mohli koupit kozu?“
„Do tělocvičny?“ ozvala se účetní, která nedávala pozor.
„Tyhle děti nevědí, CO je tělocvična, ty… prosťačko. Ani ŠKOLA. Celý jejich život je jedna velká přestávka,“ dramaticky přijel na kolečkové židli k účetní na vzdálenost 2 cm mezi obličeji. „Jsou negramotné,“ zaševelil temně. Tvář účetní se zkroutila soucitem. Nebo jsme si to aspoň mysleli, dokud nevylovila z kabelky Tic Tac a nepodala ho šéfovi. Zavrtěl hlavou. „Nemůžou si ani přečíst svoji facebookovou zeď! Jen si to představte. Prohlížej si jenom obrázky. Nemůžou si psát zprávy. Jenom do sebe šťouchaj. Nemůžou hrát Scrabble! Co je to za dětství?“
„Krutý,“ pokýval jsem. „A co Člověče?“
„To záleží,“ zvedl Patrik důležitě ukazovák, „jestli dokážou spočítat puntíky na kostce.“
–„A Mahjong?“ –„Dixit?“
Rozproudila se živá debata o percepci stolních her v zemích třetího světa.
„Mikádo?“
„Ticho!“
„Proč vám vlastně tak zničehonic leží na srdci charita?“ zarazil jsem se. „Ještě před týdnem jsem vás viděl na Andělu, jak bijete vozíčkáře košíčkem omalovánek.“
„To jsem nebyl já. A ten krypl si začal. No tak! Jsme lidi, ne?“ přiběhl rozverně zezadu k Alfonsovi, nasadil mu kravatu, dýchl mu na pleš a začal ji leštit. „Musíme si pomáhat!“ Když ho pustil, zůstal Alfons v nepřirozeném předklonu a nebyl schopný se narovnat.
„To je pravda,“ vložil se do diskuse Buzík. „Ukazuje se, že aby byl člověk šťastný, potřebuje být užitečný. Konat dobro. Současný důraz na individualismus a uspokojování vlastních potřeb bez vyššího cíle končí na antidepresivech. Dřív nebo později.“
„Ba-hah!“ zčistajasna se mi v zorném poli objevila vytrčená paže šéfovy nemrtvé neteře svírající nějaký dokument. Chytil jsem se za hruď, vytřeštil oči a zamrkal. Během druhého mrknutí přízračná adolescentka zmizela a papír se snesl na desku stolu. Jsem zvědav, jestli si na naši novou asistentku zvyknu dřív, než mi z ní praskne aorta.
Automaticky jsem lejstro sebral a začal číst nahlas:
„Od: Karel KRÁKORA
Komu: Management
Zdar šulíni,“
Ah. Tak už víme, odkud má šéf svůj styl vedení lidí. Od asfaltéra.
„Vodafone má laboratoř, kde podporuje dyslektiky, ježdění na kole a všelijaký prospěšný chujoviny. ČEZ má nějakou apku, kde běháš, a střádáš tím na dětský hřiště a segwaye pro mrzáky. Nescafé nebo kdo sází stromečky za každej… vypitej lógr… nevim, dál. A já se ptám: Kde je Krak&Tit? Vypadáme necitelnějš než Philip Morris, a ti zabíjej lidi!
Do pátku chci mít z každého oddělení na stole návrh, jak taky ukážeme svoji lidskou tvář. A nemyslím tím, že postneme na Facebook fotku top managementu se psem.
Abyste to nebrali jako zbytečnou buzeraci, každej manažer, kterej přiměje svý podřízený pustit chlup, pojede na týden do Provence.“
Zasedačkou to rozladěně zašumělo.
„Áha. Musíme si pomáhat. Jasně,“ ulevila si účetní. „SI, že?“
„P-proč jste mě to nechal přečíst,“ otočil jsem se tázavě na šéfa, „když jste věděl, co tam je?“
„Hm?“ něco si nepřítomně šteloval na Apple Watch. „Pro– tože je mi šumák, co si o mně myslíte? Hele, každý pomáhání je zištný. I když za to nejedete do jižní Francie, děláte to pro chvilkovej dobrej pocit, že nejste egoistickej vyčůránek, co myslí 24/7 jenom na sebe. Což jste. Každej jsme. Charita je takovej příjemnej sebeklam. Jako láska nebo Photoshop.“
„Takže vy vyčítáte svým zaměstnancům, že nedělají nic záslužného,“ svraštil Buzík obočí, „a přitom jste jim k tomu za 9 let neposkytli žádný kanál, impulz, motivaci…“
„Aaaa proto jsme tady!“ šéf popadl fix a přeběhl k flipchartu. „Chci bouři mozků! Vykopněte. Cokoli.“ Snažil se vyburcovat mexickou vlnu a natáhl si při tom záda.
„Já…“ účetní si nesměle odkašlala, „pletu. Mohla bych uplést nějaké šály nebo rukavice pro děti do dětských domovů. Podzim je za dveřmi, tak se jim budou hodit.“
Šéf jí věnoval dlouhý pohled. „Jak tohle trumfne Laboratoř Vodafone?“
„Neřekla jsem, že to trumfne Laboratoř Vodafone.“
„Tos–“ pokrčil rameny, „dá se tomuhle vůbec říkat nápad? Už vidím ty chuligány z děcáků, jak stojej celý žhavý frontu na tvoje palčáky. Možná kdybys uměla uháčkovat iPad. Nebo perník.“
„Nebo rodiče,“ z kouta se ozval mrazivý šepot. Samara seděla na koberci a procvakávala sešívačkou listy fíkusu.
„To je nejblbější nápad od DDT.“ Šéf si ve svých zpětných vazbách nebere servítky.
„Eh– základní pravidlo brainstormingu–“ namítl Patrik.
„Ptal se tě někdo na něco, ušoplesku?“ hodil po něm zavírátko.
Přímo jsem cítil, jak vzduch vibruje kreativitou.
„Mohli bychom udělat podobnou apku, jako má ČEZ,“ napadlo mě. „Ale s něčím, co je menší… otrava než běhání. S něčím, co dělaj lidi rádi.“
„Co hulení?“ utrousil Pixel a potáhl si nenápadně za šanonem. „Za každej vykouřenej joint 100 korun pro SOS vesničky.“
„Orgasmuuus!“ Pepé zvedl obě pěsti nad hlavu. Všichni jsme se od něj maličko odsunuli. „TO mají lidi rádi!“ sugestivně se na nás zadíval. „Za každé selfie se svým ejakulátem–“
„Proboha, odvezte ho někdo,“ šéf lusknul a Patrik odvezl Pepého na hanbu do jeho kubiklu.
„Krakatit je trhavina, ne?“ přimhouřil Pixel soustředěně oči. „Mohli bysme udělat virální kampaň ‚Trhni si nohou‘ pro paraplegiky,“ významně si poklepal na spánek. „A para– šutisty. A parakotouly. A paraořechy…“
Podezíravě jsem zkontroloval štítek na Pixelově igelitovém pytlíku.
„Krakatit je taky knížka,“ vmísil se klidným hlasem do bouře (bez)mozků Buzík. „Co kdybychom pro začátek každý vzali doma svou oblíbenou knížku a věnovali ji do onkologických čekáren? Abychom tamním pacientům ukrátili chvíli a přivedli je na jiné myšlenky.“
Všichni jsme uznale pokývali.
Kromě Pixela. „Knížka? Co to je, ty vole?“ ušklíbl se. „To dneska ještě někdo používá? To už můžem rovnou rozdávat ruchadla.“
Šéfovi zapípaly jablečné hodinky. „A… čas se naplnil,“ plácl se neúprosně do stehen. „Musím si jít nechat navoskovat auto a vzít psa k psychiatrovi. Takže… myslím, že jako první vlaštovka dobrý. Posbírejte doma nějaký bichle, zejtra je vyfotíme, plácnem na fejsíček, napíšem k tomu něco slzopudnýho a… Tereza Maxová se může jít klouzat,“ sebral z věšáku kabát. „Tak rozchod k soustruhům, nevolníci. Reklama ty lidi sama neoblbne,“ práskl za sebou dveřmi.
Zůstali jsme chvíli sedět v bodavém tichu.
„Co kdyby–“ dal jsem prsty k sobě a spiklenecky se nahnul doprostřed stolu, „chom dali šéfovi lekci. Že na pomáhání záleží.“
„K psí-chiatrovi!“ vyhrkl Pixel a spadl smíchy ze židle.
Dob-řee.
Před spaním jsem doma prolustroval svou kočkoškrabadlovou knihovnu a pečlivě vybral dva tituly.
Druhý den ráno jsme vyskládali před Samaru na stůl náš beletristický komínek a chvíli se jím kochali.
Zpoza havraních pramenů se vynořil iPhone se samolepkou Mrtvé nevěsty. Bleskl a zase zmizel.
Kolem se mihnul šéf se zenově vyrovnaným bišono-kokršpanělem v podpaží: „Nestát. Nekoukat. Nelelkovat. Dělat. Šup s tím na zeď. A ty to rovnou odvez‘ do Motola, než nám tam natáhnou brka.“
Uploadli jsme fotku. Pixel ji opatřil nějakým hipster filtrem. Já nakloval text. Účetní stiskla ENTER. Samara shrnula literaturu do batůžku s Marilynem Mansonem a na růžovém bicyklu vyrazila směr fakultní nemocnice.
Je to opravdu citelný rozdíl, dělat pro změnu něco pro druhé.
Za 11 minut 50 vteřin volal sám jednatel společnosti Karel Krákora. Přestože nebyl na hlasitý odposlech, podařilo se mu rozvlnit stěny šéfovy kukaně: „To si ze mě děláš PRDEL, Mojmíre vole?!!“
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Miloš Bém | Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Petr Lohonka | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Marťas z KáHá | Vít Jurásek | Filip Mrkvička | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | David Špaček | a Tomáš Vaníček
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.