Nejmilovanější člen kanclu zemřel.
Bílá závojnatka My Big Dick byla ve čtvrtek ráno nalezena mrtvá v molitanové drážce akvarijního filtru. (Dokud ji Pixel nepřekřtil, jmenovala se Moby Dick.)
Ani přes četné oživovací pokusy, včetně masáže srdce bříškem ukazováčku a umělého dýchání z úst do tlamy pomocí trubičky z cigaretového papírku, se ji nepodařilo zachránit.
„Nech ji jít,“ účetní položila ruku na Pixelovo rameno, ale ten nepřestával horečnatě foukat do dutého jointu. „Už… je jí dobře.“
„Nneeeee!!“
Shromáždili jsme se před WC kabinkou a utvořili uličku pro Sylvu, která přinášela růžový papírový parníček, v jehož komínku si nehybně hovělo rybí tělíčko. Obřadně ho položila na záchodovou hladinu.
Alfons si odkašlal: „Opustila nás My Big Dick. Kolegyně. Kamarádka. Důvěrnice. Vrba. Ryba.“ Téměř za každým slovem otáčel list, protože aby ji dovedl přečíst, musela být řeč psaná fontem o velikosti 72. „Místo v našich srdcích a polička vedle dávkováče vody už zůstanou navždy prázdné.“
Jeden po druhém jsme přicházeli k míse, abychom se rozloučili.
Patrik hypnotizoval skelným pohledem potápějící se parník. Nakonec to nevydržel, zhroutil se do kolen a přitiskl obličej zkroucený zármutkem na porcelán.
Posypal jsem hladinu několika pestrobarevnými drobky rybího krmiva, zatímco Pixel tiše broukal do toaletní ruličky Candle in the Wind.
Buzík to celé mlčky pozoroval s jedním obočím povytaženým, ale jakmile Pepé vybalil projektor a začal promítat na kachličky naše selfíčka s akváriem, neudržel se: „Byla to jenom… RYBA probůh!“ rozpřáhl rukama.
Sylva mu mimovolně vrazila facku. Hned jak si to uvědomila, polekala samu sebe: „Pro– miň, miláčku,“ políbila ho na pulzující tvář, „ale zasloužil sis to.“
„Ne, fakt,“ přisvědčil jsem. „Tys ji tolik neznal. Dykynka byla zlatíčko. Přikutálel jsem si k ní sedací míč a trávil s ní desítky minut denně.“
„Pomohla mi přenést se přes rozchod se seňorem Homokládou,“ přihodila Sylva. „Ještě v pondělí mě utěšila, když mě zas přepadl ten můj strach: Co když mě bude moje dítě nenávidět?“ začal jí vibrovat spodní ret.
„Jedinou JI zajímal stav mých sýpek v Travianu,“ kníkl Pixel zlomeně.
„Přijala mě takového, jaký jsem,“ mumlal Patrik a nepřítomně bodal ukazovákem do závěsného osvěžovače vzduchu.
„Chm. Co kdyby…“ Buzík se namátkou rozhlédl, „umřel třeba… tady Pixel?“ ukázal na usoplené dredaté klubko.
Oddělení reklamních předmětů si vyměnilo porci rozpačitých pohledů.
„J-já bych byl asi smutnej,“ přihlásil jsem se nesměle.
„Respekt,“ Pixel si se mnou přiťuknul klouby pravé ruky sevřené v pěst a popálil mě přitom špekem.
„Z CELÉHO kanclu jste měli nejradši… rybu. Uvědomujete si, co to znamená?“
„Že jsme latentně zoofilní?“ zaševelil mu Pepé do ucha a nadšeně poskočil.
„Mm… ne,“ Buzík obešel hlouček, aby stál vedle někoho jiného. „Že neumíte naslouchat! Vůbec tu jeden pro druhého nejste. Dykynka mohla být stejně tak obrázek Panny Marie nebo třeba připínáček zapíchlý v nástěnce. Prostě jen někdo, kdo vás ‚vyslechne‘, nesoudí a netlačí za každou cenu dopředu sebe.“
„Chceš říct, že si nedokážeme navzájem poskytnout ani tolik slechu a opory jako připínáček?“ zamračil jsem se.
Odmlčeli jsme se tak, že bylo slyšet kapat kohoutek.
Sylva si osušila vnitřní koutek kouskem toaletního papíru: „To je tak smut–“
Otevřely se dveře. Do umýváren se vkolébal šéf s kalhotami na půl žerdi a ruličkou Forbesu, ze které čouhala rulička Maximu. Nejdřív ho naše shromáždění vyplašilo, ale hned zase vplul do své životní role: „No slečinky, kurva,“ rozrazil naše řady. „Neplatím vás za to, abyste si špitaly na hajzlech o svejch prvních menstruacích!“ Vpadl do kabinky, chytil Patrika za přeškrobený límec, oddělil ho od mísy, zavřel dveře zevnitř, posadil se a zavelel: „K soustruhům! Pronto!“
Pietu ukončilo zlověstné žbluňknutí.
Sylva, Patrik a Pixel se zastavili na kus řeči u kopírky.
„Mám strach právě. Co když mi budou muset nastřihnout hráz?“
„Chm. Hráz. Věděli jste, že bobři mají dva páry očních víček? Jeden průhledný, přes který koukají pod vodou.“
„Aha. Těšíte se na novej Fallout?“
Buzík už to nevydržel. Vzal notebook, odešel s ním do zasedačky, položil ho doprostřed stolu a pak nás jednoho po druhém přivezl na židlích. Zavřel dveře, připojil reproduktory a pustil do nich naplno jakési otravné šumění. Za 30 vteřin ho vypnul.
„Víte, co to bylo?“
Jako vždy proaktivní Patrik se začal zaníceně hlásit. Buzík ho vyvolal.
„Déšť?“
„To byl bílý šum.“
„Mně přišel trochu dorůžova,“ snažila se nás Sylva zviklat.
„To je zvuk, co každý z vás zapne v hlavě, jakmile se s někým pustíte do konverzace.“
„Hezký, Šum-machre,“ poplácal jsem ho po rameni. „Děkujeme za nevyžádanou přednášku z akustiky. Můžeme už jít? Mám nějaký závazky vůči svejm čtenářů–“
„Copak to nevidíte?!“ zamával mi rukou před obličejem. „Vy spolu NEmluvíte! Proto jste tak nešťastní a osamělí. A nezdravě fixovaní na akvária.“
„A-co-te-da-dě-lám-zrov-na-teď?“ účetní namířila oba ukazováčky na svůj ústní otvor a ostenativně artikulovala.
„Ke komunikaci je potřeba umět naslouchat.“
Pixel zvedl oči od svého Nintenda a začal se tázavě rozhlížet po ostatních: „Mm… pardon?“
Buzík se k nám otočil zády a zahleděl se skrz žaluzie do pulzující ulice. Lidi pospíchají sem a tam s papírovými taškami s logy rozličných nákupních řetězců. Řidič dodávky s reklamou na krabičkovou dietu vytroubí ženu ve středních letech, která nestačila včas přejít přechod pro chodce. Párek teenagerů na zahrádce Burger Kingu se tomu chichotá.
„Sedíme tady. Kloveme do písmenek. A vyděláváme ‚peníze‘. A přitom nám všem zoufale chybí ‚láska‘. Tu nás… vydělávat nenaučili.“
„Kde to jsem?“ vyhrkl najednou Alfons, který si uvědomil, že z levého rohu jeho zorného pole zmizela fotka jeho vnučky, tudíž není ve svém kubiklu.
„A tak vyděláváme. A utrácíme. Plníme si břicha a byty. Ale nikdy nejsme naplnění. Protože zvenku…“ zatáhl žaluzie, „nikdy žádná láska doopravdy nepřijde!“ Dramaticky se na nás otočil a udeřil dlaněmi do stolu. „Láska je pozornost. Kterou dáte. A odrazí se vám zpátky.“
„To je pravda,“ poznamenal Patrik důležitě. „90 % svádění je jenom naslouchání!“
„Díky za vsuvku, Casanovo,“ poplácal ho Pixel po temeni a otočil se na Buzíka: „Takžeee… teď se všichni obejmeme, oholíme si hlavy a uvaříme si luštěniny?“ Začal bubnovat propiskou o externí disk a extaticky tančit kolem fíkusu.
Buzík se nenechal rozhodit. „Co vás stojí 5 minut naslouchání? Co vás stojí úsměv? Zkuste s tím týden nešetřit a budete v šoku, jak se svět kolem vás promění. Kolik dostanete zpátky.“
„Sluníčko, zkusils někdy zaplatit nájem úsměvem?“ usadila ho účetní. „Garantuju ti, že budeš taky v šoku z toho, co dostaneš zpátky.“
„Mně se to líbí,“ Sylva se postavila, natahujíc moldánky. „Chci od vás slyšet: ‚Sylvo, neboj. Ten porod bude v pohodě,‘ a ne poslouchat nechutný historky o bobřích víčcích!“ Patrik se schoval za Moleskine. „Zkusme vymyslet,“ otočila list flipchartu, „co bychom tu mohli zavést, abychom… fungovali spolu. A ne jen vedle sebe. Co třeba…“ otevřela fix, „čtvrteční… bowlingové večery? Kde si… zkusíme doopravdy povídat.“
„Mám artrózu,“ Alfons zvedl ruce nad hlavu. Jeho hrbolaté prsty připomínaly dětské počítadlo. Přes naše obličeje se přehnala vlna znechucených grimas. Patrik začal kolabovat.
„Co Tantra Fridays?“ přihlásil se Pepé. „Láska prochází lingamem!“
„Musíme poslouchat i JEHO?“ ohradila se půlka zasedačky unisono.
„A co třeba… společné páteční snídaně?“ navrhl Buzík. „Každý něco vezme a věnujeme jedno dopoledne… sobě navzájem.“
„Jé!“ zatleskala účetní. „Já bych mohla vzít maminčin štrůdl!“
„Z bílý mouky?!“ vytřeštil Pixel bulvy. „Chceš mě zabít, ženská?“
Účetní zrudla a vstala tak prudce, že její kolečková židle vrazila do flipchartu. Sylva uskočila. „Chceš říct, že nás moje maminka zabíjí?!“
„No rozhodně vám to neprospívá,“ ukázal mezi její dvě pneumatiky.
„Ty zhulenej hašišáckej spratku!“ hodila po něm papírový kelímek kancelářských sponek.
Začali jsme se překřikovat. Účetní se snažila vykrákat Pixela za dredy. Patrik ležel na stole, bílý jako křída. Sylva plakala pod flipchartem. Pepé nám ukazoval na tabletu video s celotělním energetickým orgasmem.
…
Když jsme si za 15 minut dávali s Patrikem páku o to, kdo je větší tragéd, a ostatní vyčítali Pixelovi a Alfonsovi, že smrděj, cinknul výtah.
Vystoupil Buzík s inertním výrazem a pytlíkem s vodou. Udělal tři kroky k akvárku. Přelil do něj igeliťák, připsal na lepík na skle římskou dvojku a přikutálel si sedací míč.
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Miloš Bém | Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Petr Lohonka | Teodor Ostrolucký | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal
Aňa | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Marťas z KáHá | Vít Jurásek | Filip Mrkvička | Václav Pohl | rionka | a David Špaček
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.