Přešlapoval jsem v předsálí HR oddělení a studoval na plazmové obrazovce aktuální přehled volných pozic.
Za necelé tři roky, co jsem nedával pozor, se trh práce proměnil k nepoznání. Především: firmy začaly místo zaměstnanců hledat Avengery.
SEO guru, Java killer, RTB mág, Python master, Captain PPC…
Chyběli už jen Wrátný Wizard a Überüklízečka a tahle korporace mohla z fleku zachránit Zemi před zbloudilým asteroidem.
Já se ucházel o místo Copy ninji. Začínal jsem mít tísnivý pocit, že pokud mě v dětství nepokousal radioaktivní pavouk nebo při sebemenším rozrušení nenabydu na objemu a nezezelenám, nemám dostatečnou kvalifikaci.
„Co čumíš?“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a spatřil něco, co mě ještě po půl roce pravidelně budí ze sna: bojovně namířený červeno-bílý kšilt. „Ale ale. Hošánek chce bejt kopyvřiťr. Tam tě můžu nakopat hned,“ Zedníček dole ze skladu vyzývavě obkroužil knírem hrdlo pivní láhve. „Můžeš to rovnou zabalit, prde. Narazils na tvojí demesis.“
Dem- esis? … To je… dementní nemesis? Ten člověk to se slovy vážně umí. Vystihl se přesně.
„Nevěděl jsem…“ udělal jsem krok vzad, protože se mi začala motat hlava z braníkových výparů, „že píšete.“
Věnoval mi pohled raněné srny. „Možná že brácha neumí psát. No a co?!! Neber si mýho bráchu do huby!“ Rozzuřeně metl kšiltovku proti plazmě a začal si kasat rukávy.
To… bych nerad.
„Ale mě nepodceňuj, prde. Mě nikdy nepodceňuj!“ Vylovil z náprsní kapsy montérek červenou pastelku a obal od čokolády, napsal na něj NEJOBHOSPAŘOVÁTELNĚJŠÍ a podržel mi ho před obličejem.
Zdálo se, že čeká na reakci. „Sssuper,“ poplácal jsem ho pochvalně po rameni.
Otevřely se dveře a vynořila se z nich Monika z HR.
„Jé, čau!“ pozdravil jsem ji.
„Dobrý den,“ opáčila mi s vřelostí Google Translatoru.
„Co blbneš? To jsem já, Michal. Sedávali jsme vedle sebe na obědech.“ Nedalo se u toho jíst, jak sis to tam vždycky div nerozdala se svým snoubencem.
„Žádný kamarádšofty,“ odbyla mě. „Jsem profesionál, pane Michaeli. Dnes vám budu měřit všem stejným metrem. Jste pro mě uchazeči A, B, C.“
„Nejsem Michael. Jsem Michal.“
Pokynula k Zedníčkovi: „Pojďte dál, pane Alexeji.“
Začal jsem se uculovat a Zedníček mi vrazil záhlavec: „Drž hubu!“
„A to je jenom interní výběrko?“ rozhlédl jsem se kolem stolu, kde jsme pořád seděli jen my tři.
„Ne. Veřejné. Poslední dobou se hlásí stále méně lidí. I proto potřebujeme copywritera. Aby nám pracovní inzeráty zatraktivnil.“
Jestli to nebude tím, že už jsou tak atraktivní, že z nich člověk nepozná, na co se to vlastně hlásí. Nedivil bych se, kdyby se sem spousta lidí ostýchala poslat životopis jen proto, že neumějí protočit mezi nohama nunčaky a usmrtit člověka hvězdicí.
Takže moje jediná konkurence je on? Podíval jsem se úkosem na Zedníčka, který se právě pokoušel vydloubnout si zadním krytem své Nokie 3310 z podrážky holubinec. Chm, ušklíbl jsem se, tak to bude fakt o prsa.
„Přátelé, promiňte, že jdu pozdě.“ Ve dveřích se objevilo pohlednější dvojče Davida Duchovnyho. „Jedna slepá paní potřebovala pomoct s nástupem na eskalátor, tak jsem ji dovedl až domů, nakoupil a umyl psa a okna.“ Mulder pověsil na věšák černý kabát a odhalil výstavní bicepsy a kravatu s logem UNICEFu. „Vím, že je to zpoždění neomluvitelné, ale abyste se zlobili méně, koupil jsem vám každému makronku. Moje jméno je Štefan. A vaše?“
Ku*va. „Těší mě.“
„První část je kolektivní,“ ohlásila Monika, když jsme všichni domlsali. „Vaším společným úkolem je postavit co nejvyšší věž, jen za pomoci syrových špaget a izolepy.“ Vyndala z šuplíku stavební materiál. „Výšku změříme podle toho, jak vysoko na ni dokážete umístit… tenhle kousek žužu.“
OMG. Kde to zase jsem? Na přijímacím řízení do jeslí? Kdo bude můj šéf? Méďa Pusík?
„Máte na to 10 minut. Já se budu dívat,“ odstartovala cvaknutím propisky.
No dobře. Je to cvičení na schopnost kooperace a leadershipu. Musím ukázat, že nejsem uťáplý introvert, co se bojí projevit, ale přirozený vůdce.
Napasoval jsem se mezi Muldera a Zedníčka, abych byl uprostřed, stoupl jsem si na balík papírů, položil svým chráněncům ruce na ramena, odkašlal si a začal je úkolovat.
„Tak Sašo, co kdybys z těch špaget udělal vždycky tlustší snopy, na obou krajích a uprostřed je přelepil a to budou naše základy.“
„Vyhul mi,“ Zedníček za sebe prudce vytrčil loket, aby mě setřásl. Trefil mě přímo na solar. Zřítil jsem se ze svého papírového stupínku někam mezi kočkolit a radiátor a vyrazil si dech.
„Co kdybychom použili kolínka?“ zaskuhral jsem z podlahy, abych ukázal, že umím i v krizových situacích myslet out of the box.
„Vstávej, brácho.“ Štefan se ke mně sehnul, podal mi pravici a pomohl mi na nohy. „Podle mě je bezpředmětné stavět vratké těstovinové věže. Dočasná provizoria,“ vstoupil rozvážným medovým témbrem do diskuse. „Ten kousek sladké hmoty musí někdo spolehlivý držet pevně ve vzduchu,“ uchopil žužu mezi palec a ukazovák a předpažil, „dokud nepřijdou skutečná řešení. Skutečné cíle. Skutečné vztahy. Skutečný sex.“ Monika na něj fascinovaně hleděla s mírně pootevřenou pusou. „A všechno… do sebe…“ vložil jí žužu do úst, „nezapadne,“ jemným pohybem zespod brady jí zavřel čelist. Polkla. „Je vůbec možné,“ usmál se všeobjímajícně, „dostat se v životě někam výš než do sedmého nebe? Do ženy.“ Něžně vložil naší HR seniorce tři prsty mezi rty, pak je zase vyndal a posadil se.
Co–
Co to bylo? Cítím se křehce a mám trochu erekci. To je konec. Tenhle týpek si mě dá k večeři.
Monika si otřela slzy. Pohyb její propisovací tužky prozradil, že udělala na papíře dva škrtance, nakreslila jedno velké srdce a začala ho stínovat. „Druhý úkol… je písemný. Chci po vás, abyste každý zkusili za 30 minut přetextovat homepage Krak&Titu.“
„Homopič? To nechápu,“ zamračil se Zedníček. „Tak snad buď homo, anebo pič. A jak jako písemný? K čemu potřebuje obsluha kopírky psát homopíči?“ Zamyslel se. „Jakože lesby?“
„Copywriter je reklamní textař,“ poznamenala Monika otřeseně a snažila se vytěsnit všechno, co právě slyšela.
„Ty vole!“ Zedníček vyvalil oči. „Tak to dělat nechci!“ znechuceně sebou trhl. „Psaní, čtení, počty. Nic takovýho. 8 let stačilo.“ Sebral z tiskárny lahváče a namířil na mě hrdlo: „S tebou jsem ještě neskončil, prde.“ Prošel kolem Štefana a namířil i na něj: „A s tebou… jsem ještě nezačal.“ Pomalu vycouval z místnosti a snažil se při tom se všemi udržet výhružný oční kontakt.
„Mmm… Blahopřeju!“ přerušila Monika 15vteřinové rozpačité mlčení. „Postupujete do druhého kola!“
Seděl jsem sám v zasedačce a šudlal si pár textíků. Pak jsem chvilku kreslil Rampu McKvaka, vzpomínal na Hanku, jak dělala v hotelovém bazénu na Kósu, že je delfín, a já ji krmil sušenkama. Měl jsem pocit, že na tom nezáleží. Štefan je už teď vítěz. Dostane ten job. A dost možná ještě blowjob k tomu.
To jsem fakt takovej loser, že se nedokážu dostat ani do práce, do který nechci? Kde se to zvrtlo? Proč přede mě jako malého postavili psací stroj a ne třeba urychlovač částic?
Dřepěli jsme se Štefanem na polstrovaných židlích pod plazmovou televizí a čekali na verdikt.
„Držím palce, brácho,“ poplácal mě povzbudivě po zátylku, culil se a voněl po levanduli.
Otevřely se dveře a vešla Monika s pracovní smlouvou. Neobtěžovala se budováním jakéhokoli napětí. Rovnou přistoupila ke Štefanovi a podala mu pero. „Gratuluju. Byl jsi nejlepší,“ pošeptala mu a koketně při tom zavadila nosem o jeho ušní boltec.
Štefan se pousmál, skromně zavrtěl hlavou a pero jí vrátil. „To mi lichotí. Ale nemůžu tu práci přijmout.“
Co? Ach Bože. On mi to snad kolegiálně přenechá! To mi nikdo neuvěří. Potkal jsem archanděla.
„Proč ne?!“ zakňučela Monika.
„Jsem egomaniak,“ pokrčil smířeně rameny. „Nechodím na pohovory, protože mám o ty pozice skutečný zájem. Krmím se vaším obdivem a náklonností. Vzrušuje mě, když mě zbožňujete,“ rozevřel diář a udělal si vedle Krak&Titu červenou fajfku. „Skutečně JSEM nejlepší,“ dogmaticky pokýval, políbil Moniku na čelo, přivolal si výtah, nastoupil a zamával nám.
Zůstali jsme ještě půl minuty mlčky stát.
„B–“ Monika vytáhla z kapsy šňůrku s mojí starou zaměstnaneckou kartičkou, kterou ještě nestihli skartovat, „–lahopřeju, Michale,“ pověsila mi ji kolem krku. „Seš fakt šikovnej.“
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.