V pondělí je mi 30.
Když máte u nás v práci narozeniny, jste to vy, kdo musí přinést dort.
Sotva se objevíte ve dveřích s podnosem, rozezní se openspacem série rozladěných mlasknutí a tlumených „ty voleee“, protože všichni vědí, že budou muset zbytek dne chtě nechtě řešit, co vám koupí. A navíc to můžou řešit jen tehdy, když jdete zrovna čůrat, telefonovat, masturbovat nebo hypnotizovat bublinky v dávkovači vody.
Když sedíte na svém místě, je hrobové ticho. Všichni vás po očku sledují, ale na kohokoli se podíváte, okamžitě uhne. Pro lepší představu, jak to vypadá, stačí navštívit patro programátorů nebo se jít vyzvracet do tramvaje.
Atmosféra postupně graduje, až začnete mít kolem třetí hodiny neodbytný pocit, že se na vás všichni co nevidět s bojovým pokřikem synchronizovaně vrhnou a umlátí vás k smrti svými LCD monitory. V ten moment se u vašeho stolu začne tvořit fronta mírně apatických gratulantů. První dva se většinou sladkobolně usmívají, jiní nervózně podupávají a každých 20 vteřin se ostentativně dívají na hodinky, další počítá stravenky nebo kontroluje svou líheň Pokémonů.
Jeden po druhém k vám přistoupí, stisknou ruku a oblaží vás co možná nejbanálnějšími přáními jako „všechno nejlepší“, „ať se ti splní všechno, co si přeješ“, „hodně štěstíčka, zdravíčka“. Asi půlka z nich vás osloví „chlape“, „oslavenče“ nebo „bejku“, protože si nejsou jistí, jak se jmenujete.
Ten poslední má pak za zády schovaný výsledek celodenního urputného brainstormingu: dárek tak absolutně mimo mísu, že kdybyste si zavázali oči a vjeli na splašeném oslu do instalatérských potřeb, zamotá se vám do vlasů něco, z čeho budete mít větší radost.
Třeba loni.
Vrátil jsem se z oběda a vedle židle stála ohyzdná třípatrová chlupatá konstrukce.
– „Co to proboha je?“
– „Škrabadlo.“
– „Šk– Ale… mě nic nesvědí.“
– „Pro kočku.“
– „Pro jakou kočku?“
– „Pro tvoji kočku. … Bejku.“
– „Já… nemám kočku.“
– (Zaraženě) „Ale… dyť… Sylva říkala, že máš její fotku na ploše.“
– „To je kocour ze Shreka.“
Takže teď mám hodně hipsterskou knihovnu.
Co asi dostanu letos? Nemůžu dospat.
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.