Nejnebezpečnější místo ve vašem bytě

 
Houbička na nádobí obsahuje víc bakterií než záchodová mísa.

Jsem četl.

To mě šokovalo.

Od té doby nemyju nádobí.

Jenom ho dávám na pár hodin odstát do záchodu.

Zároveň to znamená, že jestli někdo z vás drhnete záchod houbičkou na nádobí, tak si špiníte záchod.

Ale čistíte si houbičku.

Opravdu. Rozbory prokazujou, že houbička na nádobí je nejnebezpečnější místo ve vašem bytě. Všude patogeny. Na patách. Na genech. Všude.

Ale lidi to neberou vážně. Normálně na to šahaj. Smějou se tomu.

To je tím, že se to jmenuje tak neškodně. Houbička.

Správně by se to mělo jmenovat… zhoubička!

Protože statistiky jsou neúprosný. Každý, kdo někdy v životě myl nádobí… umřel.

Snad jedinou světlou stránku to má. A sice jestli Severní Korea navzdory mezinárodní úmluvě vyvine bakteriologické zbraně, tak máme jak odpovědět. Stačí to tam z letadel pokropit houbičkama na nádobí. „Ách, Bože, né! Áááá! To je tak měkoučký, ale smrtící!“

 

Oblečení a barvy

 
Já jsem byl nedávno na takovym skupinovym terapeutickym sezení a tam byla jedna holka, která měla problém se svlíkáním. Styděla se svlíknout. Jakoby… nejenom tam. Ale kdekoli. V bazénu. U doktora.

A já jsem si tam uvědomil, že já mám opačnej problém. Já se stydím oblíknout. Protože já se neumím dobře oblíknout.

Na to přišla moje žena. Že mám takovou poruchu. Já… nerozeznám hezký oblečení od hnusnýho. Nepoznám hezkou košili od košile na vyhození.

Já se vždycky nějak obleču a moje holka: „Proč si nevezmeš to rumělkový?“

Tak já jdu do skříně. Nevim… co to znamená. Tak hledám nějaký umělkový vlákno, co má barvu jako rum. Něco si vobleču, vrátim se a moje žena: „To je rajčatová.“

A tehdy mi přeteče pohár. A proto to tady vyprávim. Hlavně dámám. Já nevím, jestli jste nedávaly na základce pozor, ale barev je dvanáct. Jako pastelek. Podle toho se to dobře pamatuje. Nemůžete vzít nějakou random zeleninu, přidat k tomu -ová a tvářit se, že to je barva. Rajčatová. Mrkvová. Dýňová. To nejsou barvy. To jsou polívky.

Nebo rybu? A najednou růžová není růžová. Ale lososová? Co kdyby to takhle udělal každej? Mm. Delfínová. Tuňáková. Candátová.

„Zlato, jakou kravatu si mám vzít k tý tuňákový košili?“

„Vem si tu candátovou.“

V takovymhle světě chcete žít? Kde se to zastaví?

„Miláčku, už jsi vybral tu tapetu do obýváku?“

„Hele, váhám ještě mezi předkožkovou a korantengovou.“

Proto jsme vymysleli barvy! Abysme mohli věci kategorizovat. A svět byl jednodušší. Ne aby losos měl barvu lososovou, orchidej orchidejovou, meruňka meruňkovou a hovno hovnovou.

Tak jsem si řek dost. Já končim. Sundávám rajčatový triko. Končim s oblíkaním. Už se nebudu oblíkat.

No jo. Jenomže já i když se neobleču, tak neladím. Mně tělo neladí… s penisem. Já jsem bílej a penis je víc do… korantengova.

Já jsem to řešil i se stylistkou. A ta říkala… ať… už jí nevolám. Tak moc je to zapeklitý.

 

Klitoris

 
A jako by ženy nebyly už TAK dost složité, ještě tu máme klitoris.

Vědci se přou, k čemu je vlastně klitoris dobrý. Vědkyně většinou tuší.

Já bych na příkladu klitorisu rád ukázal, jak vypadá špatné uživatelské rozhraní.

Nejprve to podařené, funkční: Penis. Ano? Tyčka. Zřetelná. Viditelná pouhým okem. Většinou. Když se poštěstí. Ergonomická. Padne skvěle do ruky, do pusy, do klína. Do ucha, když jste fajnšmekři, klidně do ucha. Takže je multifunkční, nechává prostor pro fantazii a experimentování. Jednoduše uchopím nebo nasednu. Hýbu. Nahoru – dolů. A během několika minut – někdy vteřin – je vymalováno. Takhle vypadá sofistikovaný promyšlený pohlavní interface.

A teď klitoris, jo?

 

1. Není vidět

 
Jsou muži, kteří ho za celý život nenajdou. Já jsem třeba místo něj několik let vášnivě dráždil ústí močové trubice. Čert, aby se v tom vyznal. Na každých kalhotkách by měla být povinně vyšitá mapka. Nebo ještě líp… každá žena by měla ještě jako děvčátko – podobně jako když se propichují uši – jít do tetovacího salónu a nechat si tam vytetovat popisky a legendu.
 

2. Je hrozně nepraktický

 
Uhýbá. Schovává se. Mizí. Nejde s ním normálně manipulovat. Je to podobně frustrující, jako když se snažíte na touchpadu takovým tím kolečkem kliknout… třeba na zavírací křížek. Za chvilku to chcete rozmlátit.
 

3. Každý klitoris je jiný

 
Nikdy nevíte, jak se k němu chovat. Některého se nesmíte skoro dotknout. Pardon, pardon. Další hoblujete 20 minut jako DJ s Parkinsonem a nic. Tohle je údajně evoluční strategie, kterou si ženy vyvinuly, aby mužům znesnadnily nevěru. Protože muž – cizoložník – se najednou ocitne před úplně novým klínem, zkouší svoje obvyklé triky, ale všecko marné. Protože jeho žena ho naučila, jak udělat dobře jí, ale mimo hnízdo je pořád kopyto.
 

4. Klitoris musíte při pohlavním styku dráždit extra

 
Protože je venku. Jaký to má smysl? To je, jako byste si chtěli uvařit čaj, a vaše rychlovarná konvice měla čudlík u sousedů.

Takže ženské genitálie… velké zklamání, pro mě osobně. Dvě hvězdičky z pěti dávám. A doufám, že v příští aktualizaci budou tyhle nedostatky odstraněný. Doufám, že se podaří snížit počet dnů, během kterých je celý systém mimo provoz. Že klitoris bude nahrazen něčím praktičtějším nebo bude alespoň jasně značený. A moc bych se přimlouval, aby defaultní vůně ‚makrela‘ byla nahrazena nebo doplněna o další volitelné jako ‚vanilka‘, ‚broskev‘, ‚jaro na horách‘…

 
 
 

Tento příspěvek se mohl stát skutečností
díky vaší podpoře na herohero.