„3 hodiny a 20 minut denně jsem strávila dojížděním; auto, vlak, autobus, chůze, výtahy. Stopovala jsem si to.“ Podívala se na mě, jako bych si to měl spočítat, ale věděl jsem, že už to udělala.
„Přes 800 hodin ročně,“ řekla. „Víc než měsíc každý rok, jenom na cestě z práce a do práce. Přes 15 měsíců života jsem jenom dojížděla. Jediné, co doopravdy máme, je čas, a takhle jsem trávila ten svůj. Prostě jsem ho spláchla. Přála si, aby uplynul, abych už byla na místě. Pak totéž v kanceláři od osmi do šesti; sledujíc hodiny jsem čekala, až uplyne ráno, abych mohla na oběd, až uplyne odpoledne, abych mohla domů. Nikdy jsem nebyla šťastná tam, kde jsem, pořád zaneprázdněná a unavená, připravující se na další úkol. Víkendy byly ve skutečnosti ještě horší, protože tehdy muselo být uděláno všechno, co se během týdne nestihlo. Uklízení, nakupování, děti. Co uděláš s dětmi? Vezmeš je do nějakého fast foodu s hřištěm, nakrmíš je nějakým levným cukrovým svinstvem a rychle do obchoďáku. Říkáš si, že příště půjdete do muzea, budete hrát míčové hry, ale stejně skončíš u mekáče a v obchoďáku.“
Zhluboka se nadechne a vydechne.
„Začala jsem vidět celý ten lidský transportní systém; mě a další stovky stejných lidí, které jsem vídala každý den, ale nikdy s nimi nemluvila, jezdit tam a zpátky jako bezduché ovce se svými novinami, laptopy a sluchátky. Přemýšlela jsem o tom, o celém světě zaseknutém v téhle obří mašině, která ho nekonečně a zbytečně zpracovává. Staří vypadávají ven a noví je nahrazují. Každé ráno tyhle ocelové roury všude po světě přivádějí miliony lidí, pumpují je jako čerstvou krev do měst a v noci je pumpují zpátky, špinavé a unavené. Jako bratrstvo ovcí, zajetí, bezduchosti, nežitých životů, prázdných činností. A každý, ne jen pasažéři. Obsluha v obchodech, policisté, řidiči autobusů, každý, koho vidíš. Hodí tě do téhle mašiny, když jsou ti čtyři nebo pět a nevyjdeš druhým koncem, dokud ti není šedesát. Jakmile začneš tohle místo vidět jako blázinec, kterým je, už to nejde odezřít. Je to všude, každý. Nedává to žádný smysl. Tohle není život. Nemůže být. Nevím, co to je, ale není to život.“
(…)
Sokrates nás sakra pádně obvinil: „Život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít.“ Kdo žije vědomý, prozkoumaný život? Každý si zřejmě myslí, že ho žije, ale prakticky nikdo. Kdo se rozhodne strávit hodiny a dny a měsíce a roky života tak, jak je tráví? Kdo se vědomým rozhodnutím, informovaným plánováním rozhodne spárovat a mít dům a děti a pracovat a utratit jediné skutečné jmění postavením se do fronty na ušmudlanou omalovánku života? Kde jsou lidi žijící prozkoumané životy? Životy, které stojí za to žít? Kde jsou lidi, kteří učinili volbu? Ne jen druhořadou volbu učiněnou v nezvoleném rámci, ale základní volbu, volbu rámce samotného. Kde jsou lidi, kteří si vybrali svůj život?
Kdo si vědomě vybere zamotat se do řetězů? Kdo si vybere manželství a děti a kariéru? Kdo si vybere rozšířit řady konzumentů hnaných dluhem a odevzdá plody své celoživotní práce majetku a korporacím? Kdo si vybere věnovat svůj volný čas pochůzkám, domácím pracím a sledování televize? Kdo si vybere jíst toxické jídlo, žít v toxickém prostředí, obklopený toxickými lidmi? Kdo si vybere žít předprogramovaný život od narození do smrti? Kdo může snít tak nuzné, mizerné, život popírající sny?
Jistě, možná je život v lopotění a honba za mrkví na klacku přesně to, co bychom si vybrali, kdybychom si vybírali, ale my si nevybírali. To je to, co znamená být nevědomý; spát. Vklouzneme do svých životů, které jsou pro nás připraveny, tak jako děti vklouznou do šatů, které jim ráno připravila maminka. Nikdo se nerozhoduje. Nežijeme své životy volbou, ale tak, jak jsou nám předloženy. Hrajeme role, do kterých jsme se narodili. Nežijeme své životy, zahazujeme je. Zahazujeme je, protože neznáme nic lepšího, a důvod, proč neznáme nic lepšího, je, že se nikdy neptáme. Nikdy nezpochybňujeme, nikdy nepovstaneme, nikdy neřekneme: dost. Nikdy nejdeme za našimi rodiči nebo duchovními rádci nebo našimi učiteli nebo za kýmkoli, kdo nás formuje v počátcích našeho života a nepoložíme jednu upřímnou jasnou otázku, jednu otázku, která musí být zodpovězena dřív, než je položena jakákoli jiná otázka:
„O co tady kurva jde?“
Takhle je zabijete. Ne pistolemi a mačetami, ale myšlenkou, upřímností a přímočarostí. Takhle prohlédnete. Takhle řeknete: dost.
–McKENNA Jed. Spiritual Warfare
Víc z Jeda McKenny:
Žádné já je pravé já
Wilsone!
Knižní a-ha! momenty