Stydlivý měchýř

Ahoj. Já jsem Jirka a… Chtěl bych tady dneska udělat takovej coming-out. Já (nádech, odhodlávání) se nedokážu se vyčůrat, když vedle někdo stojí.

Já tím trpím. Celej život se za to stydím. Celej život přemýšlím, k čemu je to dobrý. Proč mě příroda vybavila touhle speciální schopností? K čemu mi je, že když je někdo poblíž, tělo odmítá vyměšovat? „Šš! Počkej! Někdo jde. Neukvapuj se. Radši si tu moč schováme. Třeba se bude hodit. Když zaútočej, použijem ji na sebeobranu.“

A když tímhle trpíte, tak máte opravdu hooodně času na přemýšlení. Protože každá malá potřeba ve veřejných prostorách vám trvá 20 minut, přičemž z toho 19 jenom stojíte před mušlí a čumíte.

Ale tváříte se, jakože jde všechno přesně podle plánu. Sice nečůráte, ale co má bejt? Proč bych nemoh’ chvilku jenom tak postávat mezi lidma s penisem v ruce a relaxovat? Oběd taky nezhltnu na dvě sousta. Prostě… si to vychutnávám. Vědomé močení.

Ale když už si to vychutnáváte opravdu dlouho, vedle se mezitím vyčůralo šestnáct lidí, čtyři se vykadili, jeden si ho vyhonil, akorát vy tam pořád stojíte a hypnotizujete dlaždičky. Za váma fronta, týpek u vedlejší mušle si vás začíná zálibně prohlížet. Tak už to nevydržíte, necháte se zlomit a začnete se tvářit, JAKOŽE čůráte. Tváříte se, že čůráte uvnitř. Akorát venku to není vidět.

Pak oklepete úplně suchej penis, zapnete poklopec, spláchnete a řeknete si, že tohle nemáte zapotřebí. Že se radši vyčůráte v restauraci pod stolem do lahvičky s olivovým olejem.

Proč se nemůžu normálně vyčůrat?! A to není jediná zrada lidského těla.

Mléčné zuby

Proč má člověk mléčné zuby? Já z toho mám doteďka trauma. V podstatě celý dětství mi z obličeje neustále pršely zuby. Jenom jsem se zamyslel a… do hajzlu.

Teď se stoličkou jste mohli už normálně točit, ale pořád visela uprostřed na kousíčku dásně, no hnus! Kdyby se mi to dělo dneska, tak potřebuju psychoterapeuta.

A vždycky jsem se hrozně bál, že mi tenhle zub už jednou vypad’ a bude mi tam chybět nafurt.

A nejhorší období je, když vám chyběj ty dva přední. Protože to vás nikdo nebere vážně.

Ale hlavně proč vůbec existujou mléčný zuby? Všechny ostatní orgány dokážou fungovat na první pokus. Srdce! Pumpa, která rozvádí krev po celym těle, 70 let bez přestávky, jede rovnou navostro. Nemáte mléčný srdce.

(Crllllppppp. Z hrudi na zem.)

„Kámo! Ježišikriste! Tobě vypadlo srdce!“

(Dlaně vzhůru.) „Ále, v pohodě.“ (Mávne nad podlahou.) „To je mléčný srdce. To zahoď.“

Ale zuby, malinký kamínky bílý, který celej život nemaj nic závažnějšího na práci, než čas od času rozmělnit müsli tyčinku, řikaj: „Ne, ne. To je na nás moc. To nezvládnem. Potřebujeme předskokany.“ A pak každý dítě 7 let plive vlastní kosti. Není divu, že pak vyrostem a jsme úplně dojebaný.

Každej jinej orgán jede na první dobrou. Nemáte mléčný voko.

„Kámo, ty máš ňákej zákal.“

„Ne. To je mléčný voko. To se ještě vymění.“

Nemáte mléčnej penis. Kterej po čase upadne, aby vám moh’ vyrůst novej, větší a tvrdší. Teď je mi to líto trošku.

A pak jste dospělí, tak si říkáte: „Jupí! Už mám ten horor za sebou.“ A najednou… lup ho! Zub moudrosti.

Moudrosti? Co je na tom chytrýho? Vyrůst mimo čelist nakřivo jak debil? „Oh, pardon. Já jsem myslel, kdybys chtěl žvýkat jakoby (rukou do strany) ještě tady takhle… nezávazně stranou. Mimo hlavní jídlo.“ Jestli takhle vypadá zub moudrosti, tak nechci vidět ty blbý. Zuby jsou úplný debžoti.

Poluce

A teď vy si myslíte, že máte tělo. Jenomže ve skutečnosti – tělo má vás. Naprostou většinu věcí – v podstatě všechny – dělá úplně bez vašeho vědomí. A dokonce na vás šije boudy.

Vemte si třeba poluci. To je situace, kdy úplně zoufalý varlata volají do mozku: „Haló! Máme tady krizový stav! Náš člověk vůbec neprcá. Ale vůbec. Mám tady plný koule přesluhujících veteránů. O berlích, na vozíčku, na kapačkách. Už se jenom trápěj. Některý prosej, abysme je zabili. Úplně se nám hroutí sociální systém. Rozhlas už hraje jenom Evu a Vaška. Pomoc! Prosím, pomoc!“

A mozek to zvedá: „Rozumím. Dnes v první REM fázi promítneme Xenu princeznu bojovnici, jak masturbuje s cuketou. A nejstarší výsadek osvobodíme. Ať si dají do pořádku poslední věci. Rozloučí se se svými blízkými. Děkuji za vaši věrnou službu. S úctou váš hypothalamus.“

A ráno se probudíte a máte mokrý pyžamo. A vůbec jste do toho nemohli mluvit. Vůbec. O vás bez vás. Mnichov hadr. A fakt potřebujete… hadr. Nebo toaleťák asi radši.

Lunapark vedle septiku

No a tím se dostáváme k tomu… proč jsou pohlavní a vylučovací soustava spolu, na jednom fleku? Kdo to navrhoval? To je, jako kdybyste postavili zábavní park a přímo přes něj… septik. Kdo by tam chodil? Čůroland: Odpadní svět! Prodávali by tam žlutou cukrovou vatu s močovou příchutí. Kdybyste nebyli opatrný, tak by vám děti padaly z řetízkáčů do hoven. To není místo, kde chcete strávit hezký den.

Mysl

No a ale tohle všechno je nic oproti tomu, že tělo má ještě jednoho kumpána. A to je mysl. A to je teprv pojeb.

Protože mysl se tváří, jakože jste to vy. Jenomže nejste. Protože se to děje samo. Furt nonstop vám servíruje myšlenky a ty se s tím vypořádej, jak chceš. Mysl je jako vyšinutý running sushi ve vaší hlavě, kde kdykoli jste vzhůru neustále jezděj mističky s věcma, který jste si neobjednali: Mrtvá kočka. Hovno. Učitelka ze střední. Umřeš. Přes vlny Rubikonu k tobě blíž. Mrdat. Rampa McKvak.

A nejde to zastavit. Můžete maximálně jít spát nebo upadnout do kómatu. A ani tam nemáte jistotu. A tohle nám jede v hlavě neustále. I teď. A stejně se na sebe usmíváme (hihihi) a děláme, že jsme normální.

Tělo a mysl. Tihle dva hajzlové se na vás domluvili a teď vás ovládaj. Jeden vás drží za míchu, druhej za koule a za vaječníky. A vy jste jenom divák. Takže… pěknou podívanou.

Tento příspěvek se mohl stát skutečností
díky vaší podpoře na herohero.