Sotva jsem si pípl příchod, přiskočil ke mně šéf, strčil mi do podpaží šišku uherského salámu, do ruky mojito a připálil vanilkový doutník. Kdybychom byli v komiksu, vydechl bych několik obláčkových otazníků. Takhle jsem se jen zaraženě zakuckal.
Zakopl jsem o pytel brambor a šlápnul na něco, co znělo jako kočka. Přidržoval jsem se vodovodní trubky a po hmatu dotápal suterénem až za druhou zatáčku. Tam světlo mého telefonu konečně dopadlo na dveře s rozpitým nápisem IELEMAHKETYNK. Zaklepal jsem, ale neozval se žádný zvuk. Na okamžik jsem se polekal, že jsem ve vakuu, ale pak se ukázalo, že to nejsou tak úplně dveře, nýbrž obdélník z papundeklu. Dal jsem ho stranou, odkryl díru ve zdi a protáhl se skrz.
„Baaah!“ vykřikl jsem úlekem a upustil na zem laptop a koblihu.
Před mým pracovním stolem stála dvě identická děvčátka v modrých šatech, s mašlemi ve vlasech a kamennými výrazy ve tvářích.
Periferně jsem kmitl očima k výtahu, jestli dveřmi neprosakují čůrky krve nebo na ně neklepe sekyrou maniakální Jack Nicholson.
„Vi– vidíš je taky?“ šťouchl jsem vyplašeně Pixela do sluchátek.
„No. A pak že neudržim celej Apple na jednom dredu. Pohoda.“ Pixel stál v předklonu a k nejmohutnějšímu snopu vlasů měl připevněné klubko MacBooku, iPadu a iPhonu omotané oboustrannou lepicí páskou.
„Počkej, počkej,“ přiskočila Sylva a jako třešničku na dort vetkla do jablečné mozaiky svůj iPod.
„Šulíni, mám pro vás dvě zprávy,“ přitančil ze své kukaně šéf. „Blbou a blbější. Kterou chcete slyšet jako první?“ Snažil se udržet pohřební výraz, ale v levém uchu měl zastrčené sluchátko, do kterého hrálo Because I’m Happy, a trochu to s ním šilo.
„Asi tu blbou. Aby to mělo nějakou logiku,“ přihlásil se Patrik, okresní přeborník v odpovídání na řečnické otázky.
„Nasadili jsme vám do počítačů sledovací software, ať víme, co v práci děláte.“
V naší lednici je černá díra.
Ať už si do ní schováte jogurt, mungo klíčky, nebo prasečí hlavu, když se pro ně příště vrátíte, už tam nejsou. Jediné, co v lednici najdete, je světlo. Protože to – na rozdíl od vaší svačiny – má dostatečnou rychlost na to, aby uniklo z horizontu událostí.
Pípnul jsem si příchod a mrštně se protáhl turniketem: „Brýtro.“
„Co tady hulákáš, ty kryple? Nejseš tady sám, do hajzlu kurva!“ vyštěkl na mě zpoza Sylvina stolu zesinalý rozcuchaný přízrak s propadlými tvářemi a takovými pytli pod očima, že by se v nich vyspal celý skautský oddíl. Načež se chytnul za spánky a s nelidským křikem vyběhl z místnosti.
Týden začal podezřele vřele.
Hned jak jsem se objevil ve dveřích, Sylva přeskočila recepci, dojatě ke mně přiběhla, položila mi hlavu na hrudní kost a dobré dvě minuty mě objímala. Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, tak jsem se křečovitě usmíval a otcovsky ji plácal po lopatkách.
Po 110 vteřinách mě rozbrnělo rameno. Přidušeně jsem gestikuloval směrem k Pixelovi, ať mi zavolá a vysvobodí mě. To už mě ale Sylva pustila sama. Načež mě chytla za lícní torby a tklivě se mi zadívala do očí.
Kráčel jsem po rozpáleném asfaltu ke studentským kolejím, kde bydlí moje ex. Ve 30 stupních jsem voněl jako ulička mezi vepřínem a parfumerií. Oči podlité krví, jak jsem se půldruhé hodiny marně pokoušel nasadit si kontaktní čočky. A přes levý spánek pulzující fialová boule z toho, jak Pixel prudce vpadnul na záchod, zrovna když jsem vedle mísy dělal kliky.
Když jdete na první schůzku s bejvalkou, musíte nějak vypadat.
„Sezení je škodlivější než kouření,“ zaševelil tiše do potemnělé zasedačky rachitický týpek a vytáhl z igelitky páteř.
Sylva omdlela.