Já někdy ležím v posteli. Koukám do stropu. A uvědomuju si, že můj život nemá žádný účel. Že člověk nemá žádný účel. Že nevím, PROČ se tohle všechno děje.
Že jenom nezadržitelně padám časoprostorem směrem ke smrti. A jediné, co DOOPRAVDY dělám, je, že se nějak snažím zabavit svoji mysl na další hodinu, dokud neumřu.
Mrknout na stand-up Co je smysl života? >>
Ah! Erekce! Super! Zas mám na dvě minuty program.
A jak tak padám, tak se rozhlížím, jestli je tady něco, čemu má cenu věnovat se nějak soustavnějc. A tady se dá dělat spousta věcí. Problém je, že většina z nich jsou ÚPLNÝ píčoviny: myslivost, nacismus, lakros.
A já nechci šlápnout vedle, tak koukám okolo, co funguje vostatním. A ostatní mi raděj. Říkaj: „Cestování! To jediný tě naplní!“
Cestování
Tak říkám dobře. Sbalím si kartáček na zuby. Zaplatím tolik peněz, za kolik bych moh’ půl roku jíst. Sedím 20 hodin v letadle vedle dítěte, co mě bodá do hlavy plastovou vidličkou, a týpka, kterej podle všeho letí na mistrovství světa v pocení. Jenom abych doletěl na druhou stranu Zeměkoule. Takže už nejsem smutnej na týhle, ale na tý druhý. Střídavě namáčím tělo ve slaný vodě, střídavě si lehám na písek. Chodím po „památkách“. Což jsou většinou starý domy, který někdo postavil, něco se v nich stalo a mě to nezajímá. Ale choděj tam i ostatní lidi a fotěj se u toho. Tak já taky… si stoupnu pod nějakou náhodnou sochu. Usměju se, vyfotím se. Dám to na Facebook. Dostanu 30 palců a 10 srdíček. Když jste holka, tak i pár komentářů, že vám to sluší, od lidí, co do vás chtějí vstříknout svůj balíček DNA. A na chvíli se necítím tolik sám. Pak si koupím magnet na ledničku, kterej vypadá trochu jako ta socha, kdyby ji ve spěchu uplácalo autistický dítě z bramborový kaše, a zase letím zpátky.
A doma lehnu na postel. Koukám do stropu. A uvědomuju si, že z celého toho výletu bylo zdaleka nejvíc vzrušující, když mě na letišti osahávala letištní kontrola. A říkám si, jak moc by bylo trapný požádat ji o telefonní číslo. A jestli by nešlo jezdit na dovolený JENOM k tomu kovovýmu rámu.
„Kdes byl na dovolený?“
„V Terminálu 2.“
„A jaký to bylo?“
„Hele… strčil jsem si do trenek otvírák na konzervy a super!“
Sex
A tím se dostáváme k další mimořádně oblíbené kratochvíli, a to je strkání genitálií do jinejch lidí. Respektive strkání genitálií jinejch lidí do sebe. Existujou dokonce tací, kteří tvrdí, že tohle je to JEDINÝ, co má smysl dělat.
Tak si říkám… dobře. Jdu ven. Vyhlídnu si někoho dostatečně symetrickýho a na pár hodin mu věnuju pozornost. Aby měl dojem, že záleží na tom, co si myslí a říká.
„Takže tobě umřelo morče, když ti bylo osm. A proto chceš být veterinářka? Aww. To je hezký. Ale děláš v bance. … Dobře. To je taky důležitý. To lidi potřebujou. Bankéře. Víc bankéřů. Seš skvělá, seš moc statečná.“
Z toho náhlého duševního spříznění najednou oba zatoužíme do sebe navzájem pronikat. Když zrovna nikdo nemenstruuje, tak jedeme k někomu domů. Tam jeden druhýho přehne přes botník. Já říkám: „To se ti líbí, ty děvko!“ Když se stydim, tak si to jenom myslim. Potom… posbíráme oblečení z podlahy, vyčůráme se a jdeme spát.
A ráno to zkoušíme znova. Ale tělo ani jednoho z nás už není tak zajímavý. A celkově už to není tak napínavý, protože už vím, že mě nechá strčit penis dokonce i tam. A že mě bude lízat dokonce i TAM. Čuně. A pak si všimnu, že na denním světle vypadají její vnější stydké pysky trochu jako tlama Maxipsa Fíka. A začne mi vrtat hlavou, jestli náhodou není pod moji úroveň, když spala SE MNOU.
Síla sexu tkví v tom, že všichni jsme ultimátně osamělé bytosti. Každý jsme uprostřed svého vesmíru a jsme v něm úplně sami. Snažíme se zoufale navázat spojení, pomocí slov, doteků. Chceme být pochopení a přijatí. A sex umí tuhle iluzi vytvořit. Protože málokdy se cítíte tak absolutně přijatí, jako když někdo vezme do úast vaše genitálie.
Takže až se vám bude příště někdo snažit nacpat penis mezi rty, tak pochopte, že jenom chce, abyste ho přijali takového, jaký je.
A tohle je princip koloběhu života. Příroda nás obdařila mučivou nepřekonatelnou samotou, abychom se ji ustavičně, ale přitom marně snažili redukovat tím, že o sebe navzájem třeme ohambí. Čímž vytváříme nové a nové zoufalce s úplně stejnou neukojitelnou potřebu a zbytečný kolotoč utrpení pokračuje.
Děti
A ještě i my sami sobě nakukáváme, že tohle je to, o co tady jde: „Děti! Pořiď si děti. Dokud nemáš děti, tak nevíš, o čem je život.“
Vždycky když mi tohle někdo říká, tak má na tváři ztrhanej výraz a přesnídávku. A když se ho zeptám, jestli nechce večer něco podniknout, tak se rozbrečí.
A nikdy jsem nepochopil, proč jsou děti tak populární. Děti jsou malí lidi, kteří z vás vylezou, křičej, kaděj a strkají ruce do zásuvek. Ale ne tak, aby je to zabilo, ale jenom tak, aby vás tím rozčilovali.
6 let vás mají rádi, pak se potetujou, začnou brát drogy a vodit domů lidi, které když potkáte na ulici, přecházíte na druhý chodník. Když jde všechno dobře, před dvacítkou se ratolest odstěhuje a už se k vám moc nehlásí. A celá tahle sranda vás přijde na 4 miliony korun. To už je rozumnější skoupit v internetových aukcích všechno pubické ochlupení Eltona Johna.
A popravdě mám vážné podezření, že celé rodičovství je jedno obrovské spiknutí. Že jakmile se nějakým nedopatřením stanete rodičem, do týdne vám přijde v černé obálce dopis:
„Dobrý den.
Přijměte naši upřímnou soustrast s vaším rodičovstvím. Nechali jste se napálit a přišli jste o 20 let života a 4 miliony korun. Za každou další duši, kterou vlákáte do stejné pasti, obdržíte zdarma roční zásobu papírových plen a kompletní DVD Šmoulů. Jako pomoc při přesvědčování přikládáme 10 kartiček s důvody, proč jsou děti vynikající, na kterých pracovaly naše nejlepší mozky. A jako připomínku bezstarostného života fotografii genitálií vaší ženy před porodem. S pozdravem Ministerstvo rozmnožování.
P. S. Pokud někdy o tomto dopisu řeknete komukoli bezdětnému, dovezeme vám další děti.“
A na kartičkách jsou napsané všechny ty věci jako: „Děti jsou naši učitelé.“ Vážně? Chtěli byste mít učitele, který neumí mluvit; řve, dokud mu nestrčíte do obličeje bradavku; a když ho necháte o samotě, tak vám sní učebnici? Jako já vim, že na peďák se dostane každej, ale… zase vodsaď podsaď.
A porod? Zázrak zrození, který vypadá jako když kůň kadí trakař.
A ženy chtějí, aby se muži tohohle masakru účastnili. A neuvědomují si, jak fatální následky to může mít na naše libido. Dámy, zkuste se do nás vžít. Nebo takhle… představte si, že máte rády nanukovej dort. Fakt hodně. Tak moc, že na něj myslíte každou sedmou vteřinu. A těšíte se, až přijdete domů a budete… na sebe sahat a… myslet u toho na něj. A pak jednoho dne… z něj vyleze člověk!!
Pořád nic? Tak jak by se vám líbilo, kdyby mně z penisu vylezla holčička? Asi byste k němu taky příště přistupovaly s lehkou nedůvěrou.
Pomáhat druhým
Další lidi mi říkaj, že jediný, co mě naplní, je pomáhat druhejm.
Tak si najdu nějakou náhodnou charitu: Maniodepresivní popálený válečný veteráni s Downovým syndromem. Namátkou. A chci jim přispět na kozu.
Ale pak si řeknu: „Ne. Udělej to osobně. Budeš z toho mít větší radost.“ To je stejný jako sex. Taky máte větší radost, když je to osobně.
Najdu si náhodného bezdomovce. Říkám: „Dobrý den. Chcete moje peníze?“
On řekne: „Jo.“
Já říkám: „Kolik?“
On: „Všechno, co máš.“
Tak mu dám 3 258 korun, co mám u sebe. On poděkuje. Já tam chvíli stojím.
…
A za chvilku říkám: „Promiňte. Mně to je trapný. Já jsem si myslel, že z toho budu mít radost. Ale… nemám. Moh‘ bych si to vzít zpátky?“
„Ne.“
„Hajzle!“
Něco většího
Pak mi lidi říkaj, že aby byla existence k vydržení, musím věřit v něco většího, než jsem já. Což v mým případě není tak těžký. Tady půlka holek v sále je větší než já.
Že musím věřit v něco, co mě přesahuje.
To se mně povedlo, protože jsem se před pár týdny nachomýtl na trávník, kde se podával nejsilnější známý přírodní halucinogen 5-MeO-DMT z žáby Bufo Alvarius ze Sonorské pouště.
Když vám babička nabízí bábovku, tak zhruba víte, co na to říct. Řeknete: „Ne, děkuju, babi. Já nejím nic, v čem je bílá mouka.“
Ale když vám neošaman Dr. Octavio nabízí nejsilnější známý přírodní halucinogen 5-MeO-DMT z žáby Bufo Alvarius ze Sonorské pouště, tak úplně nevíte, co na to říct. Protože bílá v mouka v tom není. Tak řeknete oukej.
Potáhnul jsem ze skleněný trubičky. A vystřelilo mě to ke kosmický inteligenci. Zjistil jsem, že my všichni jsme ve skutečnosti jedno vědomí uvězněné v Matrixu, kterému se tohle všechno jenom zdá.
Protože když se rozhlédnete, tak tohle není k uvěření. Ráno vám něco úplně bez vašeho přičinění nahodí vědomí, vy se probudíte, otevřete okno a na obloze je obrovská ohnivá levitující koule! A nikdo se nad tím nepozastavuje.
„Nevim. To už tam bylo, když jsem se narodil. Jako… nejdřív mi to přišlo trochu divný. Ale nikdo jinej se tomu nedivil, tak jsem nechtěl bejt za blbce.“
A experimenty kvantovejch fyziků opakovaně dokazujou, že žijeme v simulaci.
A já úplně vidím ty, co to programovali.
„Ty vole, co budeme dělat?! Za 5 minut padla, a my nemáme vymyšlený, jak se budou rozmnožovat!“
„Hele, napadlo mě. Je to jenom nápad, jo? Co kdyby ty nový lidi… vylejzali… těm starejm… mezi nohama?“
…
„Ses posral, ne? Tomu nikdo neuvěří.“
„Ale prosím tě. Vždyť uvěřili, že existuje čas a hmota. Ty skočej na všechno.“
„No dobře. Ale v tom případě… tam dáme i ptakopyska!“
„Jó-chó! To tam dáme! To bude prdel!“
Takže já věřím v něco většího, ale i tak mi to nedává návod, co si tady počít.
Spotřeba
Většina lidí v naší západní společnosti zasvětila svoje životy vydělávání a utrácení peněz. To mi přijde už na první pohled podezřelý, protože kdyby opravdu spotřeba byla smyslem života, tak to do nás nemusej cpát horem dolem, kam se hneme. Ale říkám si, nebuď škarohlíd, zkus to.
Vyberu si peníze. Jdu do obchodu. A snažím se najít nějakou věc, která mě udělá šťastnym.
(Rozhlíží se.)
Možná tady… sušička na ovoce. … To asi ne.
Nebo tady… sušička…. sušička. Jakože… sušička. Že bych měl suchý prádlo. … Dřív.
Nebo tady! Formička na ledy ve tvaru zvířátek. Že bych měl ledy. Ale ne obyčejný ledy. Ale… veselý… ledy.
Nakonec jsem si koupil metlu na šlehání, dal jsem si ji do slipů a jel na letiště.
Smát se
Někdo zase říká, že život je vtip. A smyslem života je bavit se, smát se.
Problém je, že jak dělám stand-up, tak už mi nic nepřipadá vtipné. Protože jak znám mechanismy, na kterých humor funguje, tak už se v životě ničemu nesměju. A o tuhle svoji schopnost bych se s vámi teď rád podělil. Tím, že vám taky řeknu, jak funguje humor.
Existuje teorie, že smích je reakce na hrozbu, která se ukázala být neškodnou.
Takže třeba jdu. V pravěku třeba jdu. V křoví se něco chřuje. A já si myslím, že je to šavlozubý tygr. Říkám si: Ahhh. Ale pak se ukáže, že je to šavlozubá… nevim, slepice. A cítím úlevu a to vyvolá smích. A tím dávám zbytku tlupy najevo: V pohodě. Dneska neumřeme.
A stejnou funkci si smích zachoval do dnešních dnů, ale už nemusí jít jen o fyzické ohrožení, ale i narušení sociálních norem, kulturních, ale třeba i jazykových norem. Proto se smějeme slovním hříčkám.
Důležité je, že k tomu narušení a úlevě musí dojít zároveň. Takže třeba když tady… pán spadne ze schodů, tak je to vtipné, ale nesmí se mu nic stát. Když vidíme, že má zkrvavený obličej a kouká mu nějaká kost, tak už se smějí jen ti největší fajnšmekři. My ostatní mu jdeme pomoct. A třetí situace, to je ta úplně nejsmutnější, to když pán prostě úplně normálně sejde schody, tak to se nesměje vůbec nikdo, protože nedošlo k tomu narušení.
Tahle teorie – to je fascinující – vysvětluje lechtání. Protože to je vlastně útok, ale neškodný. A proto se smějete. Vysvětluje to, proč není možné lechtat sama sebe. Když to zkouším, tak to není legrační, spíš mě to vlastně vzrušuje. A vysvětluje to, proč se nesmějete, když vás chce lechtat cizí chlap na zastávce. Protože tam zase chybí ta neškodnost.
Překonávat sama sebe
Další, co mi lidi říkaj, je, že abys měl pocit smysluplnýho života, musíš překonávat sama sebe.
Takže jsem asi 14 dnů překonával a bylo to HROZNÝ.
Vstával jsem v čase, kdy normálně chodím spát, sprchoval jsem se studenou vodou, chodil jsem běhat, jedl jsem jenom avokádo a pil mlíko z rejže a nenáviděl jsem každýho, kdo se nepřekonává. Takže každýho.
Všechny ty svině, co spěj až do oběda. Válej se jak prasata u Hry o trůny v horký vaně. Zmrdi, vole, udavte se svejma cheesecakama!
Takže jsem zjistil, že bejt lepší člověk mi nedělá dobře.
Útěk z hlavy
No a právě tehdy, jak jsem tam tak v půl šestý ráno na asfaltu míjel na asfaltu všechny ty běžce ve fosforovejch trikotech, jak s úplně zoufalými výrazy ve tvářích běhaj bezcílně sem a tam jak rybičky v akváriu, tak jsem si uvědomil, že tohle je to, co tady děláme všichni. Snažíme se nějak zabavit na další hodinu. Najít si nějakou zábavu. Nakukat si nějakej smysl. Utéct ze svojí hlavy.
A proto jste tu dneska večer i vy. Protože doufáte, že my budeme říkat něco vtipnýho. A kolovrátek ve vaší hlavě na chvilku utichne.
Jenomže někdy, když máte smůlu – a dneska ji máte – tak týpek na pódiu začne říkat přesně to samý, co vaše hlava, když jste s ní sami.
„Umřeš.“
„Nevíš, kdo seš.“
„Nevíš, o co tady jde.“
„Nikdo tě nezná.“
„Všechno, co si myslíš o sobě a o světě, existuje jenom v tvojí hlavě.“
„Tak, jak vnímáš sám sebe, tě nevnímá nikdo jinej.“
„Žiješ s člověkem a vlastně nevíš, kdo to je. Až bude za třicet let jeho rakev zajíždět do pece, budeš si říkat: Kdo to kurva byl?“
Existence je jako dárek. O kterej jste se neprosili.
Je to jako malej přívěšek zelený opice, kterej vám dá pumpař na benzínce.
A když už ho máte, tak si ho pověsíte a koukáte na něj. A je jenom na vás, jestli vám přijde strašidelnej, nebo vlastně docela roztomilej.
„Ty vole, já jsem tam poslal ptakopyska, a vůbec nikdo se tomu nediví! Pták a bobr!“
„Ty jo, to jsou studený čumácí. Hele, já tam posílám žirafu. A jestli jim ani tohle nepřijde divný, tak už mě fakt vytočej a posílám tam Donalda Trumpa.“
Tenhle stand-up se mohl stát skutečností
díky podpoře mých famózních patronů.
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:
Jana Märcová | Lenka Melicharová | Tomáš Kučera | Jan Gruncl | Jan Trávníček | David Švejda | Jiří Boháč | David Zbytovský | Anna Benešová | Ilja Panić | Tereza Ondrušková | Anna Ackermann | Martina Mia Svobodová | Roman Holota
Mira Siler | Tomáš Blaho | Filip Mrkvička | Bronek | Jan Klos | Michal Novotný | Josef Dastych | Magdalena Chupíková | Petra Slobodová | Vít Jurásek | Martin Kalužík | Magdalena Papežová | Michala Tomanová | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Jan Rosenthaler | Zdenek Svoboda | František Löffelmann | Radka Hrotková | Michal Zubáč | Zdeněk Pazourek | Tomáš Král | Dagmar Janoušková | Petr Zrůnek | Tomáš Buček | Natálie Schejbalová | Lukáš Dudek | Šimon Bilina | Barbora Buchalová | Laura Dräxler | Kuba Vichta | Václav Sobota | Michal Zeman | Richard Skolek | Martin Rada | Ondřej Sika
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.