Výchova je jako nějaká strašlivá nemoc, po které se 4× zvětšíte, umíte zadržet moč a vyjmenovat prsty na rukou, ale přijdete o radost, odvahu a osobnost.
Mrknout na stand-up Zmrzačeni výchovou >>
Bludiště
Někdo kdysi řekl, že dospělí jsou zmrzačené děti. A já si to myslim. Protože jsem nedávno viděl takový experiment, kdy vpouštěli lidi po jednom do bludiště z živýho plotu. A jejich úkolem bylo dostat se doprostřed k pokladu.
Nejdřív tam pouštěli děti. A dítě: „Jééé!“ Doběhlo na rozcestí. „Tak doleva! Uááá! Jé, tady to je slepý!“ Tak zpátky. A doprava! „Uííí!“ Za chvíli bylo u pokladu. „Jupí!“ Ten ho moc nezaujal. Tak běželo dál, dokud neprozkoumalo každej kout.
Pak tam pustili dospělýho. Ten nedůvěřivě vešel. Došel na první rozcestí. Tam se zarazil. (Děs v očích.) „Ty vole. Co teď? Co když se rozhodnu blbě?“ Chvilku tam paralyzovaně stál a rozdejchával to. Za minutu sebral kuráž a vyrazil doleva. Došel do slepý uličky. (Vytočeně.) „Ty vole, já jsem kokot! Já jsem takovej kokot!“ Když se dostatečně ubezpečil o svém kokotství, tak se vrátil zpátky. Šel doprava. Za chvíli další rozcestí. (Jde na něj záchvat. Chytá se za čelo.) „Fuuuu.“ Do pěti minut ho museli vyvýst, protože mu hrozilo nervový zhroucení.
Výchova
A když tohle vidím – když vidím dítě a dospělýho – tak si říkám, co ukrutnýho se muselo přihodit mezitím.
A to, co se přihodilo, byla výchova.
Výchova je jako nějaká strašlivá nemoc, po který se čtyrykrát zvětšíte, umíte zadržet moč a vyjmenovat prsty na rukou, ale přijdete o radost, odvahu a osobnost.
A nikdo vám nedá na vybranou. Rodiče se nenakloněj nad kočárek a neřeknou vám: „Ahoj novorozeně. Máme tady pro tebe takovou nabídku. Jmenuje se to výchova.“
Vy vyndáte dudlík (Plonk!): „Poslouchám. Shoot me.“
A rodiče vám začnou prezentovat svůj návrh: „V kostce jde o to, že když budeš dělat, co ti říkáme, budeme tě seshora hladit a zasypávat rafinovanym cukrem. Když ne, budeme tě zespodu tlouct a pouštět Maxim Turbulenc.“
Vy si děláte poznámky žlutou pastelkou. „Hm hm hm. Oukej, chápu. Jaké jsou z toho výstupy?“
„Výstup je, že se dovedeš začlenit do společnosti a sdílet její cíle bez výraznějšího pochybování. Drobná nepříjemnost je, že pravděpodobně nikdy nepřijdeš na to, co chceš doopravdy ty; a naše neurózy a kritické hlasy se v tobě zvnitřní jako tvoje superego, které tě bude až do smrti v každý bdělý moment pronásledovat a trestat za tvoje negativní emoce a za to, že nejsi dost dobrý.“
Vy se podíváte na svoji SWOT analýzu na bryndáku: „Hm, tak… to mě moc nezaujalo. Co tam máte dál?“
A rodiče by vytáhli dlouhej seznam alternativ: „Kočování po Rainbow festivalech, čínské olympijské družstvo, babybox, smečka vlků.“
A vy: „Bingo! Beru vlky. Wolverine je cool.“
Plácnete si.
Takhle by mělo vypadat dětství v demokratickym světě. Informovanost a možnost výběru. Ne že z nás z každýho udělaj prázdnou zakřiknutou schránku, co neudrží oční kontakt. A my nemůžete říct ani bú.
Superego a spokojený gen
A co přesně může za to, že zatímco děti si v bludišti užijou spoustu srandy, dospěláky vynášej na nosítkách?
Může za to už zmíněné superego. Superego je sofistikovaná funkce vašeho mozku, jejímž účelem je, kdykoli něco děláte, vám v hlavě opakovat, že to děláte na píču.
Na první pohled to nezní úplně užitečně. Ale podle všeho se to během evoluce osvědčilo.
Naopak se zdá, že gen „jéj 👍, děláš to skvěle; zasloužíš si lásku takový, jaký jsi; a máš všechno, co potřebuješ“, že tenhle gen má problémy se šířit.
Což může znít zvláštně, protože takovíhle vyrovnaní lidi jsou nepochybně nesmírně charismatičtí. No jo, jenomže co s nima potom? Představte si, že žijete v tlupě pralidí, kde je každý spokojený. Se sebou i s okolnostma.
Jednou v noci se překulíte ke svému homo erektouškovi a špitnete: „Zlato. Mně je zima. Byl bys tak hodný a vynaleznul oheň?“
„Ále, mamutinko. Nevymejšlej. Prostě se obejmeme.“
Takže zatímco sousední tlupa už jídlo vaří, vaše ho objímá.
Za tisíc let je ze sousední tlupy ohromná osada, kde se každou neděli pořádá mamutí barbecue. Z vaší tlupy zbyl poslední pohublej týpek, co leží ve škarpě a snaží se ohřát šavlozubý kuře v podpaží.
A zatímco umírá, spolu s ním umírá i poslední spokojený gen.
Nespokojený gen a pyramidy
Oproti tomu gen „jsem věčně nešťastnej píčus, a proto furt vymejšlím chujoviny“ prosperuje exponenciálním tempem. Stačí se rozhlídnout. (Ukazuje na ostatní. Pak na sebe.)
Díky tomuhle genu máme pyramidy. Přitom stačilo jenom vykopat díru. Já… úplně vidím dědu faraona na smrtelné posteli, jak říká rodině: „Hele, nějak pokašlávám. Jsem nastyd’. Na poušti. Vim, je to trapný. Taky jste mi mohli říct, že v noci je tam zima. Cejtim, že už tady dlouho nebudu. Tak přemýšlím, jak stylově odejít. A váhám mezi dvěma variantama, tak se chci poradit. Hele, jo. Buď: skromnej obřad, úzkej rodinnej kruh, vínko, aligátoří medailonky, muzikál Kleopatra, pak za úplňku rozprášíte můj popel do Nilu. NEBO: druhá možnost – je to jenom nápad – že mi levou nosní dírkou vysrknete mozek, vydlabete mi vnitřnosti, vysušíte mě a obalíte toaleťákem, abych byl strašidelnej. Pak nade mnou budete třicet let stavět kurva velkej jehlan. Z kamenných bloků, co nejdou zvednout. A buď u toho můžete bičovat polonahý zedníky, nebo vám můžu dát kontakt na jedny levný mimozemský developery.“
Díky tomuhle genu máme VŠECHNO, na co si jenom vzpomeneme, a nevydržíme hodinu v místnosti sami se sebou.
Musíme furt něco dělat.
Zvířecí self-talk
Čili to vypadá, že k tomu, abyste ovládli planetu, je potřeba vysoká míra inteligence a sebenenávisti ve správném poměru.
Proto tady vládnou lidi a ne třeba delfíni. Protože delfíni jsou sice chytrý, jenomže… jsou v pohodě. Delfín je v pohodě. Delfín je v podstatě jenom takovej válec s úsměvem na konci.
A když jste v pohodě sami se sebou, nemáte potřebu škodit ostatním. Není náhoda, že poslední studie odhalily, že ani jeden z bachařů v koncentračních táborech nebyl delfín.
Delfín nemá negativní self-talk. Žádný zvíře.
Anakonda nepolyká kapybaru a neříká si u toho: „Ty vole, já to určitě dělám blbě. To má takhle vypadat? Vždyť já mám úplně vyhozenou čelist. Vypadám jak Václav Klaus mladší, kterýmu zaskočilo kiwi.“
Takže až se budete příště zas něčím nervovat, vzpomeňte si, že život je taky jenom takový bludiště z živýho plotu. Akorát se z něj nevymotáte živí a není v něm žádnej poklad.
Tenhle stand-up se mohl stát skutečností
díky podpoře mých famózních patronů.
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:
Jana Märcová | Lenka Melicharová | Václav Kočka | Martina Mia Svobodová | David Švejda | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Gruncl | Ilja Panić | Tereza Ondrušková | Anna Benešová | Roman Holota | Anna Ackermann
Petra Slobodová | Mira Siler | Michal Zubáč | Kristýna Šohajová | Blanka Škaloudová | Michal Novák | Pavel Nýdecký | Jan Rosenthaler | Petra Kubaláková | Jan Klos | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Martin Kalužík | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Janoušek | Michala Tomanová | Aňa | Mighq | Radka Hrotková | František Löffelmann | Zdenek Svoboda | Šimon Bilina | Tomáš Král | Tomáš Buček | Zdeněk Pazourek | Natálie Schejbalová | Barbora Buchalová | Petr Zrůnek | Lukáš Dudek | Laura Dräxler | Vít Bartošic | Kuba Vichta | Lukáš Vorel | Václav Sobota | Michal Zeman | Richard Skolek| Martin Rada
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.