Jak poznáte, že jste staří

Mně je za týden pětatřicet. A už teď vím, že dalších pětatřicet nedám. Už jsem fakt unavenej. A zas taková zábava to tady s váma není.

Mrknout na stand-up Jak poznáte, že jste staří >>

Jsou různý signály, který mi připomínaj, že už jsem starej.

Třeba časopisy. Na titulních stránkách už nejsou slavný lidi, ale děti, který neznám.

Když po mně chce někdo sex, tak souhlasím, jenom když můžu být dole. Akorát už ho po mně chtěj jenom ne moc atraktivní lidi. A ty, který bych chtěl ojet já, mi vykaj. A pouštěj mě sednout.

Jak stárnu, tak mám čím dál tím míň rád překvapení. Proto luštím jenom sudoku. Protože tajenka by mě mohla zbytečně rozrušit.

A svět kolem mě se mění rychlejc, než to stíhám sledovat. Takže se dopouštím různejch anachronickejch faux-pas.

Smrkání

Třeba smrkám.

A moje kamarádka: „Fuuuuj!“

A já: „Co je?“

„Ty smrkáš do hadrovýho kapesníku!“

„No. Protože… je to kapesník.“

„To je odporný!“

„Odkdy?“

„Od roku 2007.“

„Aha. Tak promiň. To mi asi uniklo. A co je na tom přesně odpornýho?“

„No… Ch-ch-ch! … Všechno! Vysmrkáš se a pak nosíš hlen v kapse!“

„No. Ty zase nosíš hlen… v pochvě. Deset centimetrů… od kapsy.“

Už to není moje kamarádka.

A já nevím. Podle mě… jestli bychom měli něco předhodnotit, tak je to smrkání do PAPÍROVEJCH kapesníků.

K čemu je, že dáte na Facebook fotku šesti tuleňátek, který všechny uvízly hlavičkama v jednom držáku na plechovky, když den co den smrkáte do deštnejch pralesů?

Aby bylo jasno, tenhle nos není odpornej. Tenhle nos je tichej nenápadnej hrdina. Kterej se každej den se sebezapřením vrhá do usoplenýho textilu mezi zatvrdlý vrkouny, aby vaše vnoučata měly ještě za padesát let co dejchat.

A vůbec… proč si musíme pořád vymýšlet věci, který nám na ostatních vaděj a který nás rozdělujou? Proč mezi sebou stavíme barikády podle toho, kdo má v kalhotách jakej hlen? Proč nemůžeme spojit svoje hleny? Proč jsme tolik do sebe zahlenění?

Tělo se loučí

A jak stárnete, vaše tělo se mění.

Vlasy se začínaj z hlavy stěhovat do nosu a do uší. Nevím proč. Asi abyste nemuseli čichat svoji starobu a neslyšeli, jaký jsou vyhlídky českýho penzijního systému.

A vlasy, který zbydou, zbělaj. Abyste už z dálky svítili: „Pozor, tenhle je starej,“ a někdo s váma nechtěl zbytečně souložit.

Přestáváte vidět. Na blízko i na dálku. Vidíte jenom doprostřed. Čili přesně na vzdálenost, kde se nikdy nic neděje.

Svět bez čudlíků

Další, podle čeho poznáte, že stárnete, je, že vás začínaj přechytračovat přístroje. I ty ne moc chytrý.

Jako by někdo během posledních deseti let ze všech přístrojů nenápadně odstraňoval jeden čudlík za druhym, aby všechny lidi nad třicet nakonec úplně odstřihnul od civilizace.

Takže vyjdu ze záchodu k zrcadlům. Chci se umejt, ale kohoutek… nemá žádný ovládání. Prostě tam jenom je. Tak chvíli čekám, jestli něco udělá. Jestli je inteligentní a ví o mně už. Předkloním se, abych mu to usnadnil. Nic. Tak se naopak narovnám a vyskočim. Nic. Koukám na zem, jestli tam není nějakej pedál, jako bejvá ve vlaku. Není. A pak si všimnu, že vepředu na kohoutku je takový červený světýlko, tak ho zmáčknu. Nic to nedělá. Tak kolem něj kouzlim. Znáte to. Nic se neděje. Tak do něj tlesknu. Nic. Tak říkám: „Teplá. Teplá.“ Všechno marný. Tak už úplně vystřílenej, poslední možnost, ruce od mejdla, začnu kohoutek honit. Kdo ví, třeba je to až takhle intuitivní.

V ten moment přijde k vedlejšímu umyvadlu týpek, chvíli na mě kouká, pak dá ruce přímo pod ústí kohoutku, umeje si ruce a vodejde.

Pět minut nato mě načapala uklízečka, jak se celej zoufalej snažím vyprstit sušák na ruce.

Procházka

Ale ten nejvíc alarmující moment, kdy mi došlo, že jsem opravdu za zenitem, přišel, když jsem si jednoho dne s hrůzou uvědomil, že jsem začal… chodit… na procházky. Nevím, jestli víte, co je tohle návykový svinstvo zač. Zkusím vám to nějak přiblížit, abyste do toho taky nespadli. Procházka se může pro netrénované oko podobat tomu, když někam jdete. Třeba na nákup. Na poštu. To je v pohodě. Jenomže rozdíl je v tom, že na procházce… nikam nejdete. Na procházce… prostě jenom… jdete. Bez cíle.

Procházka má v sobě určitou rebelii. Je to taková facka kapitalismu. Má v sobě noblesu, donquijotství a odvahu přiznat si, že tady ve skutečnosti není co dělat.

A většinu lidí tohle uvědomění k smrti děsí. Tak hledaj různý zástěrky. Třeba si poříděj psa. A říkaj tomu venčení. Ale je úplně jedno, kolika čoklama se obalíte. I když s sebou máte tři labradory, osm čivav a fretku, JE to procházka.

A já si nejvíc cením těch, který si nepotřebujou nic nalhávat. Maj koule podívat se tomuhle prázdnu zpříma do tváře a choděj na procházky sami. A vždycky když se míjíme, tak s tímhle cizím člověkem navážeme spikleneckej oční kontakt. A i když nepadne ani slovo, tak já slyším, jak naše pohledy říkaj:

„Už taky víš, že tady o nic nejde, viď?“

A jeho pohled odpovídá: „Jojo. … Proto už jsem jenom na procházce.“

Pyšní na stáří

A nerad bych se dožil opravdu vysokýho věku, protože ty lidi jsou fakt otravný.

Třeba tuhle si vedle mě sedla jedna stará paní v tramvaji, nepozdravila, místo toho se na mě otočila a řekla: „84 let.“

A teď nevíte, co na to máte říct. Jestli chce pogratulovat, nebo politovat. Nebo jestli je to volání o pomoc a chce, abyste ji nějak nenápadně zabili.

To jsou lidi, který už jsou tak starý, že přišli o všechno, a jediný, co jim zbylo, je, že jsou starý. Tak se na to upnou. A z nějakýho důvodu se domnívaj, že je to úspěch. A pak třeba běhají na internetu po internetových diskusích a všude píšou svoje datum narození.

A tohle je moje největší obava. Až budu v roce 2060 sedět sám v bytě, modrý světlo holoprojektoru mi bude ozařovat vrásčitej obličej, zubní protézu a plešku a já budu sípat do transkripčního nanofonu: 28. března 1984, 28. března 1984, 28. března 1984 a budu čekat na potlesk.

Jako teď.

Tenhle stand-up se mohl stát skutečností
díky podpoře mých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

Smrkání

Tělo se loučí

Svět bez čudlíků

Procházka

Pyšní na stáří

Related