Být dospělý je fuška. Ale ani dětství není procházka růžovou zahradou. Všichni na vás šišlají. Když zlobíte, hrozí, že přijde buboš. A každý film pro vás končí první sexuální scénou.
Mrknout na stand-up Být dítě je dřina >>
Kočka
Jednou když jsem byl malej, tak jsem vyhodil kočku do vzduchu. Teda jako… ne že by vybouchla. Jenom jsem ji vzal a… VYHODIL ji do vzduchu. Protože jsem chtěl, aby mě měla radši. Chtěl jsem jí dopřát ten zážitek a pak ji zase chytit. A tímhle aktem důvěry posílit náš vztah. Jenomže ona místo toho začala strašně vřeštět. Už cestou nahoru. Mňááá! Nahoře se zastavila, rozhlídla a začla padat dolů. A místo aby mi věřila, přistála bezpečně v náručí a my se mohli sblížit, tak se celá… ztopořila. Představte si opravdu celou kočku v erekci. A zaryla mi všech 20 drápů do hlavy. Sjela po obličeji, přes hrudník až k rozkroku, tam se odrazila a utekla. A já tam zůstal. 20 rovnoběžnejch vertikálních krvácejících dálnic od obočí až k varlatům. A… neměli jsme se od tý doby radši.
Rodiče, když to viděli, mě chtěli poslat k dětskýmu psychiatrovi. A já to nechápal. Proč… si nemůžeme dovolit dospělýho psychiatra?
Máma si myslela, že se sebepoškozuju. Vidličkou. A hodně pečlivě a systematicky.
A já samozřejmě nechtěl přiznat, že házim zvířatama, protože jsem se bál, že mě zavřou do polepšovny. „Ne, mami. Já nepotřebuju psychiatra. Dětskýho ještě k tomu. Já jsem… jenom… upad’.“
„Na co si upad’?! Na čtyři notový osnovy z ostnatýho drátu? No řekni mu něco. Tvůj syn není normální. Já jsem věděla, že před ním nemáme chodit nahý!“
Od tý doby nedůvěřuju zvířatům, který jsem vyhodil do vzduchu.
Všichni na vás šišlaj
Být dítě je dřina. Komunikace je hodně náročná. Všichni vás všichni šišlaj. Oni už tak nejsou moc chytrý, ale kvůli vám se ještě hecnou a pokrátěj IQ dvěma. Kam se hnete, tam všichni: „Uďu-bu-ťu-chu-chu!“ Prvních šest let máte pocit, že jste se ocitli na planetě, kde jsou všichni po lobotomii. Jenomže to způsobujete vy. Když tam nejste, tak dospělí jsou v místnosti a normálně si povídaj o dospěláckejch věcech:
„V Iráku nebyly nikdy nalezeny zbraně hromadného ničení.“
„Dokážu mít orgasmus, jenom když mě někdo škrtí.“
Vy jdete kolem, tak k tomu taky chcete říct svoje. Jenomže sotva vejdete do dveří: „Hrubý domácí produ-ku-pu-pu-pu-ku!“
Takže ani nemáte, OD KOHO se naučit normálně mluvit! Já nevím, jestli si vzpomínáte, jak je to frustrující. Jestli ne, tak si jenom představte, že byste nikdy nepřestali bejt roztomilí, takže by to nikdy nepřestalo.
Byste šli zítra na poštu. „Dobrý den.“
„U-ďu-chu-chu-ňu-pu-pu.“
„Dobře. Já bych potřeboval tohle poslat doporučeně.“
„Ó. Takový prstíky! Bubu.“ (Dává si je ke rtům.)
(Stáhne ruku.)
„Kolik ti je let?“
„34.“
„Ukážeš mi to na prstících?“
(Ukáže to na prstech.)
Buboš
Když jste dítě a rodiče nad váma začnou ztrácet autoritu, tak se jednoho dne začnou zničehonic odvolávat na jakousi záhadnou třetí osobu. V různejch rodinách má různý jména. U nás to byl buboš. Což je podle mě něco podobnýho jako Babiš.
Teď sedíte už dvě hodiny na nočníku, celkem si to užíváte. Zadržování stolice je jedna z prvních věcí, nad kterou jste získali kontrolu, kterou vám nemůže nikdo vzít, tak si to vychutnáváte. Trénujete. (Zatínání, zvedaní a pokles ramen.) Ale maminka si to vychutnává míň, tak vás okřikne: „Vykakej se už, nebo přijde buboš a sežere tě!“
Když to slyšíte poprvé, tak se opravdu poserete. Funguje to perfektně.
A maminka nadšená úspěchem to zkouší použít opakovaně: „Prosím tě, vrať té holčičce rukavičky, nebo přijde buboš!“ Vy se zase poserete. Tentokrát do oteplováků. Maminka zjistí, že to nejde používat úplně univerzálně. Ale postupně vychytává nuance a zdárně vás manipuluje strachem.
Ale když už se to děje dva roky a buboš ještě nepřišel, tak si všimnete, že na něj není zrovna dvakrát spoleh. Že je to asi podobnej zevl jako ježíšek. A že jestli je to nějaká služba pro rodiče, tak by jim měli vrátit peníze. A vy, až budete rodič, si rozhodně budete najímat buboše od jiný agentury.
BUBOŠ a syn, akciová společnost. Dítě zlobí? Snadná pomoc. Sníme ho. Diskrétně.
NYNÍ AKCE! Nechte si sníst tři děti a sníme vám polovinu tchýně zdarma.
Sexuální scény
Ale co je na dětství úplně nejotravnější, je, jak moc zužuje váš kinematografickej rozhled. Protože každej film pro vás končí v okamžiku, kdy si dva lidi na obrazovce lehnou jeden na druhýho a začnou se rytmicky pohybovat. Musíte jít spát.
A nechce se vám spát. Naopak vás to docela nabudilo.
A nechápete, proč vás posílaj spát! Protože jinak se v tom filmu může dít COKOLI a je to v pohodě.
Týpek vrazí do týpka mačetu. Táta: „Brambůrky?“
Týpek vrazí dodávkou do skupinky důchodců. „Arašídy?“
Týpek vrazí pánev do jiný pánve. „Mazej spát!“
Takže jste u každýho filmu už dopředu nervu, protože pro vás může v jakýmkoli okamžiku skončit. Teď ve třicátý minutě hlavní hrdina povalí holku na postel. A vy se jenom modlíte: „Prosím prosím, ať jí chce zabít.“ Protože víte, že jestli se s ní chce rytmicky hejbat, tak pro vás to znamená závěrečný titulky. Akorát blbý je, že doteďka na ni byl docela hodnej. Ale stejně v koutku duše doufáte, že vytáhne z kapsy šroubovák a pobodá ji. Ale on ne. Rozepíná si pásek. Takže pořád máte jiskřičku naděje, že jí s ním švihne přes hlavu. Ale nic takovýho. Odkládá ho stranou. A místo toho ji pohladí po tváři. No a to víte, že jste v hajzlu. Protože jakmile někdo pohladí v ložnici po tváři někoho, kdo neumírá, tak víte, že do půl minuty se rytmicky hejbaj. A opravdu. Už se hejbaj.
Maminka vám dává pusu na čelo. Táta ukazuje významně do vašeho pokoje.
A vy: „Prooč?!“
A táta: „Protože ta část až doteď byla pro děti. A zbytek už není pro děti.“
A já se ptám, proč ta část pro děti… končí vždycky prcáním? Co si z toho maj děti odnýst za ponaučení? Že to jediný, o co v životě jde, je zásun? A co je dál, už není důležitý?
A podle toho, jak se kolem mě lidi chovaj, je evidentní, že nejsem zdaleka jedinej, koho takhle vychovali.
Tenhle stand-up se mohl stát skutečností
díky podpoře mých famózních patronů.
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:
Jana Märcová | Martina Mia Svobodová | David Švejda | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Gruncl | Ilja Panić | Tereza Ondrušková | Zuzana Němčeková | Anna Benešová
Petra Slobodová | Mira Siler | Michal Zubáč | Kristýna Šohajová | Blanka Škaloudová | Michal Novák | Pavel Nýdecký | Jan Rosenthaler | Anna Ackermann | Petra Kubaláková | Jan Klos | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Martin Kalužík | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Janoušek | Michala Tomanová | Aňa | Mighq | Radka Hrotková | František Löffelmann | Zdenek Svoboda | Šimon Bilina | Tomáš Král | Tomáš Buček | Zdeněk Pazourek | Natálie Schejbalová | Barbora Buchalová | Petr Zrůnek | Lukáš Dudek | Laura Dräxler | Vít Bartošic | Kuba Vichta | Lukáš Vorel
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.