Knižní a-ha! momenty 2018. Část 3.

Papírových knih jsem v roce ’18 přečetl 18. Tohle jsem si z nich poznamenal.

PALMER, Amanda. The Art of Asking; or, How I Learned to Stop Worrying and Let People Help

„Celý svůj život mám problém cítit se opravdově, kompetentně.

Až donedávna jsem nevěděla, jak naprosto univerzální pocit to je. Dlouho jsem si myslela, že jsem sama. Psychologové pro to mají i název: syndrom podvodníka. Ale ještě než jsem se dozvěděla, že takový termín existuje, vytvořila jsem si vlastní: policie proti podvodům.

Policie proti podvodům je imaginární děsivá jednotka ‚opravdových‘ dospělých, která – jak na nějaké podvědomé úrovni věříte – zaklepe jednou uprostřed noci na dveře a řekne:

‚Už nějakou dobu tě sledujeme a máme důkazy, že nemáš ABSOLUTNÍ PONĚTÍ, CO DĚLÁŠ. Jsi obžalována ze zločinu vaření z vody. Jsi vinna z toho, že si všechno vymýšlíš cestou. Nezasloužíš si svoji práci. Všechno ti zabavujeme a ŘEKNEME TO VŠEM.‘

Zmínila jsem policii proti podvodům během zahajovací řeči na umělecké akademii a požádala dospělé v sále, včetně pracovníků školy, aby zvedli ruku ti, kdo měli někdy stejný pocit. Myslím, že jediná ruka nezůstala dole.

Pouliční umělci zápasí s policií proti podvodům na denní bázi, protože většina naší práce je nová a není jednoduše a běžně zařaditelná. Když jste umělec, nikdo vám na to nedá certifikát. Nedotkne se vás kouzelnou hůlkou legitimity. Musíte se dotýkat sami sebe svou vlastní ručně vyrobenou hůlkou. A cítíte se u toho hloupě.

Není žádná ‚správná cesta‘, jak se stát opravdovým umělcem. Můžete si myslet, že získáte oprávnění tím, že jdete na uměleckou školu, vydají vám knihu, uzavřete smlouvu s nahrávací společností. Ale to je bullshit a je to jen ve vaší hlavě. Jste umělec, když si řeknete, že jste. A jste dobrý umělec, když dovedete způsobit, že někdo jiný zažije nebo pocítí něco hlubokého nebo nečekaného.

Když pokoříte akademickou půdu, stane se z vás profesor. Je to oficiální. Většinou ale ‚vnější‘ jmenování a schválení (Gratulujeme! Jste oficiálně profesor/CEO/prezident atd.) v jakékoli sféře policii proti podvodům neutiší. Naopak vnější potvrzení může policii proti podvodům učinit hlasitější: je to pak víc jako čelit jí před soudem místo v pěstním souboji v zapadlé uličce. Spolu se všemi oficiálními tituly a odpovědnostmi přichází ještě hlubší a strašidelnější: a kurva, oni na mě přijdou.

Dovedu si představit zkušenou chirurgyni moment před prvním řezem, v tu malou chvilku, kdy si pomyslí:

‚Doopravdy? Dneska ráno mi spadnul mobil do kaluže, nemohla jsem najít klíče, nedovedu si udržet vztah a teď tady stojím, držím nůž a jdu někomu otevřít lebku. A může umřít. Kdo mi tohle dovolil? Tohle je šílenství.‘

Každý tam venku do určité míry vaří z vody, tím si můžeme být jistí.

V uměleckém světě i v byznysu je rozdíl mezi amatéry a profesionály prostý:

Profesionálové vědí, že vaří z vody.

Amatéři předstírají, že ne.“

„V jeden večer na jógovém retreatu před pár lety nás lektorka požádala, abychom si zkusili vzpomenout ve svém dětství na první známku toho, že věci – nenapadá mě vhodnější termín – ‚nejsou v cajku‘. Moje odpověď naskočila tak rychle a prozradila tolik, že mě nahlas rozesmála. Ve skutečnosti je to moje první celistvá vzpomínka. Byly mi tři.

Měli jsme doma dřevěné schodiště a jednoho dne jsem zakopla a skácela se z druhého patra do prvního. Ostře si vzpomínám na svou slow motion paniku a otázku: Umřu? jak jsem narážela o schody a kutálela se nohy přes hlavu jako hromotlucká čmouha z animáku. Nic se mi nestalo, ale pád byl traumatizující. Přiběhla jsem do kuchyně plačící a vyvedená z míry, abych o tom strašlivém incidentu pověděla rodině.

Tohle si pamatuju: Kuchyň byla plná lidí: moje matka, nejspíš můj otčím, pravděpodobně mí tři starší sourozenci, možná několik dalších náhodných dospělých.

A nikdo z nich mi nevěřil.

Mysleli si, že si to vymýšlím. Abych získala pozornost. Přeháním. Dramatizuju.

A tady jsem, dvaatřicetiletá, na jógovém retreatu, zoufale se snažíc najít samu sebe, a uvědomila jsem si, že všechno, co ve svém životě dělám, umělecky, může být shrnuto nějak takhle:

PROSÍM VĚŘTE MI. JSEM SKUTEČNÁ. VÁŽNĚ SE TO STALO. BOLÍ TO.

A seděla jsem tam a smála se a smála.

A plakala. A smála. Sama sobě.

Bylo to tak trapné.

Smála jsem se při vzpomínkách na všechny ty absurdní kousky, co jsem vyváděla jako introvertní rozzlobený punkový puberťák, oblékala se jako mimozemský pošuk, ale přitom jsem byla příliš nejistá a vystrašená na někoho promluvit. Smála jsem se, když jsem vzpomínala, jak jsem sebou jako sociopatická vysokoškolačka flákala na různá místa na koleji nahá do kaluže falešné krve a předstírala, že jsem mrtvá, coby součást mé diplomové práce o postmoderních performance, snažíc se vymámit NĚJAKOU reakci od ostatních studentů.

PROSÍM. VĚŘTE MI. JSEM SKUTEČNÁ. BOLÍ TO.

Smála jsem se nad kánonem srdce drásajících písní, které jsem skládala na piano jako teenager a které byly jen dalším přídavkem k jednomu křičícímu, běsnícímu manifestu na jedno jediné téma:

PROSÍM. VĚŘTE MI. JSEM SKUTEČNÁ.

Smála jsem se při vzpomínce na stovky hodin, které jsem strávila vestoje na bedně, zírajíc mlčky a smutně na kolemjdoucí, věnujíc jim květinu výměnou za peníze. Smála jsem se při vzpomínce na práci ve strip klubu, kde jsem se svíjela na Nicka Cavea a civěla do očí osamělých opilých cizinců, aby se mi zkusili podívat do duše místo do rozkroku:

PROSÍM. VĚŘTE MI. JSEM SKUTEČNÁ.

Smála jsem se při vzpomínce na všechny ty večery, kdy jsem vyla na pódiích koncertních hal pořád ty stejné teenagerské písně z plných plic tak agresivně, upřímně a věrohodně, jak jsem jen dovedla, dokud jsem téměř každý večer neztratila hlas a musela jsem jít na operaci nechat si vyříznout rudé uzlíky z hlasivek, které tam vznikly jako následek všeho toho křiku:

PROSÍM. VĚŘTE MI.

Smála jsem se při pomyšlení na každého jednoho umělce, kterého znám: každého spisovatele, každého herce, každého filmaře, každého pomatence, který se vzdal života s pravidelným příjmem, vzestupu na kariérním žebříčku a daňových odpočtů a místo toho si zvolil život, ve kterém se snaží uživit svým tečky spojujícím mozkem a ukázat výsledek světu. A jak to jde možná celé shrnout těmi pár slovy:

VĚŘTE MI.

Věřte mi.

Jsem skutečný.

(…)

Všichni chceme být viděni, pochopeni, přijati, spojeni.

Každý jeden z nás chce, abychom mu uvěřili.

Umělci jen ohledně toho bývají… hlasitější.

(…)

Na tomtéž jógovém retreatu jsme stáli v párech a dívali se jeden na druhého. Opravdu se dívali jeden na druhého, z blízké vzdálenosti. Bylo nám řečeno, abychom prostě jen BYLI s druhým, udržovali oční kontakt, bez jakýchkoli společenských gest jako smích, usmívání nebo mrkání, kterými bychom to zlehčovali.

Dospělé ženy a muži plakali. Opravdově a hluboce vzlykali.

Když jsme cvičení dokončili, bavili jsme se o tom, jak jsme se cítili. Vracelo se pořád totéž: mnoho lidí se nikdy necítilo být takto VIDĚNO jiným člověkem. Viděni bez zdí, bez soudů… jen viděni, uznáni, přijati. Tahle zkušenost byla – pro tolik z nich – tak bolestně vzácná.“

JELÍNKOVÁ, Veronika. Hoř pomalu

„Hnát se za něčím nebo se něčemu snažit uniknout nedává smysl. Není kam jít. Všechno existuje v naší mysli. Nemyšlení je čisté původní myšlení a tam se chceme v každém okamžiku dostat. Dostat svou mysl zpět domů, do nemyšlení. Je potřeba ve své mysli zemřít, být tak víc v přítomném okamžiku a všímat si maličkostí.“

THOREAU, Henry David. Walden aneb Život v lesích

„Míval jsem na svém psacím stole tři kusy vápence, ale pak jsem s hrůzou zjistil, že bych je měl denně oprašovat, zatímco kusy mého duševního nábytku zůstávaly dosud neoprášeny, a tak jsem ty kameny s odporem vyhodil z okna. Jak bych tedy snášel zařízený dům? To raději vysedávám pod širým nebem, neboť na trávě se prach neusazuje.“

„Za každého počasí, v kteroukoli denní či noční hodinu snažím se dychtivě vnímat sebemenší záchvěv času a jako do kůry stromu vrýt si jej s užitkem do kůry mozkové; stát tam, kde se stýkají dvě věčnosti, minulost a budoucnost, což je přesně přítomný okamžik; cítit pod chodidly ono rozhraní.“

„Znám sám sebe pouze jako lidskou bytost, jako – dalo by se říci – jeviště myšlenek a citů, a jsem schopen vnímat jistou dvojdomost, která mi dovoluje hledět na sebe se stejným odstupem jako na kohokoli jiného. Při své sebeintenzivnější zkušenosti jsem si vědom stále přítomné, kritické části svého já, která vlastně není mou nedílnou částí, ale divákem, který nesdílí žádnou zkušenost, a přece ji zaznamenává; a já jím nejsem o nic víc, než jste jím vy.“

PARMA, Petr. Umění koučovat

„Není pro nás důležité, co si o nás druzí myslí, ale to, co my si myslíme, že si o nás myslí.“

„Rozpoznat svoje skutečné potřeby může být obtížné. Zvláště v dnešní době globální marketokracie, kdy hlavním zájmem ‚hybatelů‘ světa je natolik ovlivnit potřeby v hlavách mas, aby přes ně prodali co nejvíc zboží a služeb. Ideálem je potom nespokojený člověk, neboť ten toho nejvíc potřebuje. Důležité ale je, aby pokud možno nikdy nebyl spokojený, neboť by se zhroutil trh…“

Lama Thubten YESHE. Úvod do tantry: Transformace touhy

„Až v sobě rozvineme svou vlastní vnitřní čistotu, vnitřní soucítění, vnitřní lásku, spatříme odraz této čistoty a milující laskavosti i v druhých. Jestliže jsme se však s těmito vnitřními vlastnostmi ještě nepropojili, vidíme všechny jako nepříjemné a omezené. Vše, co každý den spatřujeme ve vnější realitě, je ve skutečnosti jen projekcí naší vnitřní reality.“

„Vezměte si duhu. Existuje, nebo ne? Samozřejmě že existuje, ale jak? Jako něco, co vzniká na obloze ze vzájemného působení kapiček vody, slunečního světla a místa, odkud to pozorujeme. Duha je tedy závislý jev, a budeme-li ji zkoumat, můžeme odhalit různé její příčiny a podmínky. Když však na ni upřeně hledíme, můžeme být natolik dojatí její krásou, že se po ní natáhneme a pokusíme se jí dotknout. Ale jak se přibližujeme, vypadá to, že duha ustupuje. Ani kdybychom běželi jakkoli rychle či jakkoli daleko, nikdy nedohoníme nic pevného, co by se dalo uchopit. Duha je ze své přirozenosti nehmotná a my se musíme spokojit s vědomím, že tento krásný jev je jen zdání, které nikdy nemůžeme vzít do ruky ani vlastnit.

Podobně jsou všechny existující jevy pouhá zjevení v naší mysli. Postrádají hmotnou, samostatnou existenci a vznikají na základě souhry různých příčin a podmínek. Vzniknou, setrvají a zmizí, přičemž se neustále mění. To platí i o nás samotných. Nezáleží na tom, čemu naše vrozeně uchopující ego věří. Nikde uvnitř ani vně proměnlivých duševních a fyzických složek nelze najít žádné pevné, vrozené já. My sami i všechny ostatní jevy bez výjimky postrádáme i ten nejmenší atom samostatné existence, a právě tato prázdnota je tou dokonalou přirozeností všeho, co existuje.“

„Proč je tak důležité kontemplovat o čistotě našeho vědomí? Protože jak už jsme mnohokrát poznali, zdrojem všeho štěstí i utrpení, kořenem bolesti samsáry i blaženosti nirvány, je mysl. A uvnitř ní obvyklý špatný náhled – lhostejné, nejisté uchopování ega –, který se drží halucinace hmotné existence, jako by to byla skutečnost. Způsobem, jak prolomit klam takové halucinace, je vnímat iluzorní podstatu věcí a pochopit, že všechny jevy nejsou ničím víc než prchavými zjeveními, která vyvstávají v jasném prostoru mysli.

(…)

Kdykoli kontemplujeme o jasnosti našeho vědomí, automaticky kromě míru prožíváme i pocit blaženosti. Dualistická mysl nás za normálních okolností unavuje – svým zmateným tlacháním a neustálým posuzováním všeho možného. Je tedy vítanou úlevou, když tyto konfliktní myšlenky a emoce ustoupí a nakonec zmizí. Výslednou jasnost prožíváme jako klidnou, radostnou a mimořádně příjemnou. Blaženost, která vzniká z takového prožitku, však na rozdíl od obyčejných smyslových potěšení přináší pravé uspokojení.“

„Už jsme všichni zažili pocit, kdy jsme něčím natolik pohlceni, že zůstáváme zcela navšímaví k věcem, které by nás obyčejně rozptylovaly nebo rušily. Stejně tak když hluboce a dostatečně souvisle kontemplujeme o beztvaré jasnosti naší vlastní mysli, je možné, že přestaneme vnímat tvary, zvuky, vůně atd., které k nám přicházejí dveřmi našich smyslů. Pokud tyto smyslové prožitky a naše hrubé konceptuální myšlenky ustoupí, brána předsudků se uzavře a my si uvědomíme, jak blaženost spontánně sílí. Nemusíme ji nijak vytvářet. A čím více tento hluboký vnitřní stav blaženosti prožíváme, tím hlouběji nás pohltí. To nám otevírá cestu k prožitku nezměrných, svobodných a všeobjímajících stavů vědomí, které jsou nám v tuto chvíli neznámé.“

Lama Thubten YESHE. The Bliss of Inner Fire: Heart Practice of the Six Yogas of Naropa

„To hlavní, co je potřeba pochopit, je, že v absolutním smyslu je mysl prázdná a neexistující, ovšem existuje relativně v závislosti na příčinách, podmínkách a tak dále. Všechny fenomény samsary a nirvany, včetně mysli, existují jako iluze, sen nebo odraz v zrcadle.

Přestože se někdy říká, že něco neexistuje, protože je to jako iluze, sen nebo odraz v zrcadle, není to filozoficky správně. Nemluvíte přesně, když řeknete: ‚Tenhle jev neexistuje, protože je jako iluze. Je to jen jedna z mých projekcí.‘ Ve skutečnosti je opak pravdou. Tento jev existuje právě proto, že existuje jako iluze, která je závislá na něčem jiném. Odraz v zrcadle je také závislý na něčem jiném; existuje kvůli zrcadlu.“

Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>

Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes, protože nejde o můj autorský počin,
i překládání se můžu věnovat díky podpoře svých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.