Přestože jsem loni otáčel i papírové stránky, nejvíc aha-hů ve mně (stejně jako rok předtím) zanechala kniha, která visí online. Je to moje nejmilejší Book of Life od vzdělávací iniciativy School of Life, která se zaměřuje zejména na emoční inteligenci. Neexistuje na internetu místo, kde najdete během pár minut tolik moudra a útěchy.
Tady je první půlka pasáží, které do mě v roce 2018 ťaly nejhlouběji:
„Všichni musíme zemřít sami, což znamená, že svou vlastní bolest musíme vydržet my. Ostatní nám mohou pomoci slovy povzbuzení, ale každý jsme sám v širém oceánu, topíme se ve vlnách a ostatní, dokonce i ti hodní, stojí na břehu a povzbudivě nám mávají.“
–Why We’re Fated to Be Lonely (But That’s OK)
„Křesťanství popisuje schopnost přiznat si, že jsme uvnitř pořád všichni děti, jako znak morálního a duchovního zdraví. Psychoanalytici by souhlasili. Jen arogantní nadutci mohou popírat své slabosti.
V náboženských dobách v Evropě byly milující matky vyobrazovány v mnoha svatyních, chrámech a kostelích nebo na zdech budov. Uklidňující, velkorysé poselství tak mohlo lidi zastihnout, ať se nacházeli kdekoli.
Ani dnes nemáme problém se sděleními na veřejných místech – až na to, že dnes nám radí, jaké si máme koupit boty nebo jak trochu ušetřit na povinném ručení. Věnovali jsme tolik veřejného prostoru lidem, jejichž hlavní starostí je, jak z nás vymámit peníze.“
–On the Longing for Maternal Tenderness
„Co může za postupný pokles prestiže self-help knížek, který pokračuje dodnes? Klíčovým katalyzátorem byl rozvoj moderního univerzitního systému, který se v polovině 19. století stal hlavním zaměstnavatelem filozofů a intelektuálů a začal je odměňovat ne za to, že byli užiteční nebo utěšující, ale za to, že sbírali fakta. Začala posedlost přesností a s tím související zanedbávání užitečnosti. Myšlenka obrátit se na filozofa nebo historika, aby nám pomohl stát se moudrými (zcela přirozený předpoklad pro naše předky) začal působit směšně a dětinsky. Vedle toho přišla rostoucí sekularizace společnosti, která zdůraznila, že moderní lidská bytost může postavit své žití a umírání čistě na zdravém rozumu, dobré účetní, chápavém lékaři a vydatné míře víry ve vědu. Občané budoucnosti nemají potřebovat lekce o tom, jak zůstat klidní nebo jak si poradit s úzkostí. Běžte dnes na univerzitu v naději, že najdete odpovědi na velká životní dilemata, a akademici se vám vysmějí – nebo zavolají sanitku.“
–Emotional Education: An Introduction
„Čím více času trávíme ve své mysli a snažíme se pochopit její obsah, tím víc si uvědomujeme její složitost, proud obrazů, slov, pocitů a zvuků vteřinu po vteřině naším vědomím. Celý den je toto vědomí bombardováno změtí materiálu, který se míhá před pozorujícím ‚já‘ tak rychle a tak kondenzovaně, že můžeme zachytit a soustředit se jenom na nepatrnou část toho, co je před námi. Jsou to vlny počitků, mlhy nálad, srážky myšlenek, víry asociací a dojmů. Vědomí se nepromítá na jediném kinoplátně: je spíše multi-multiplexem, kde se tucet a více nálad a emocí projektuje naráz jako zlomkovitá kolekce obrazů připomínajících zmatené koláže avantgardních videí. Většina toho, co jsme cítili a čím jsme byli, zmizí dřív, než to můžeme uchopit a prozkoumat.
Tak málo z bohatosti vědomí to kdy může dotáhnout do konverzace. Když otevřeme ústa a říkáme ostatním lidem, ‚co si myslíme‘ nebo ‚jak se cítíme‘, nemáme jinou možnost než radikálně zjednodušit povahu své zkušenosti: jako novinář, který má 100 slov na popsání bitvy nebo politické revoluce lhostejným domorodcům na jiném kontinentě. Můžeme říct, že jsme měli klidný den a v tuhle chvíli máme celkem veselou náladu – a velkorysý společenský kodex stanovuje, že si navzájem nepřipomínáme, jak nepřesný portrét to musí nezbytně být.“
„Sport nám poskytuje úlevu oproti běžnému tlaku krotit svoje emoce, být empatický a inteligentně nerozhodný. V běžném životě nemůžeme tak silně zaujímat tu či onu stranu. Musíme mít neustále na paměti, že i protistrana může mít ždibec pravdy. Ale při sportu můžeme být alespoň na chvíli skalními a zapálenými přívrženci. Můžeme beztrestně toužit vyhladit nepřítele. Nemusíme si dělat starosti, že bychom tím spáchali delikt nebo že nám budou scházet argumenty. Našli jsme – konečně – něco čistého a správného, v co je milosrdně jednoduché věřit.
Většinou jsme v rozporu prakticky se všemi ohledně nespočtu věcí, od správného směřování ekonomiky až po to, jak bychom měli trávit svátky. Konflikty a rozdílná přesvědčení neberou konce. Ale ve sportu s sebou naše oddanost jednomu táboru přináší mocný pocit souhlasu s ohromným počtem lidí, které neznáme. Už nebojujeme ve svých osamělých koutcích; všichni se shodneme. Jsme vzrušeni ve stejný moment; nebo když rozhodčí učiní sporný verdikt, jsme všichni naráz touto nespravedlností pobouřeni. Jsme zajedno s lidmi, o kterých bychom si to nikdy nemysleli.
Moderní život se celý nese v náladě, že existuje jediná osoba, o kterou tu skutečně jde: vy. Vaše kariéra, váš vzhled, vaše kupní síla, váš dům, vaše auto, možná i vaše děti a partner. Pak náhle – při velké sportovní události – můžete zjistit, že vám překvapivě hodně záleží na osudu grupy svalnatých týpků z vaší země, kteří na hřišti nebo na dráze daleko od vás skáčou pozoruhodně vysoko nebo si s šílenou obratností navzájem předávají mičudu. Snímá to z nás tlak. Ulevuje to tíživé odpovědnosti, kterou jinak cítíme, když se snažíme, aby byl náš vlastní život hvězdný. V semknutí nacházíme velkolepost. Jsme pyšní, že svým drobným způsobem náležíme k inspirujícímu kolektivnímu snažení. Skrze sport máme šanci překonat nemotornost, sobeckost, nejistotu a izolovanost svých vlastních životů.“
„Milý člověk pracuje se zásadním uvědoměním, že ostatní lidé jsou uvnitř mimořádně křehcí. Že všichni kolem neustále balancují – bez urážky – na pokraji sebenenávisti. Jejich ega jsou tenounká a kdykoli hrozí riziko, že prasknou. Milí lidé tak neustále vysílají drobné signály přijetí a ujištění.
Milí lidé vědí, že jakkoli sebejistě můžeme působit, pocit, že nás někdo nemá rád nebo že nás bere jako samozřejmost, nás bolestně raní. Rozsévání komplimentů tak není mazané a prohnané; ale pomáhá každému z nás vytrvat.
(…)
Milí lidé umějí učinit doznání. Poskytují těm, s nimiž mluví, přístup ke svým vlastním chybám, ponížením a bláhovostem; a dávají jim tak tolik nezbytný a utěšující vhled, na základě něhož mohou posuzovat své vlastní smutné a nutkavé stránky s větším soucitem.
Co umožňuje milým lidem těšit ostatní, je jejich schopnost mít při sociálních interakcích – dokonce i s cizími, na první pohled nevraživě působícími lidmi – na paměti důvěrné vědomí toho, co uspokojuje, chlácholí a rozjařuje je samotné. Instinktivně používají svou vlastní zkušenost jako základ pro přemýšlení o potřebách ostatních.
Milí lidé vědí, jak být trochu stydliví. Stydlivost v sobě obsahuje vhled, že můžeme svou přítomností někoho obtěžovat, je založená na bystrém uvědomění, že s námi nemusí být jinému člověku příjemně. Stydlivá osoba si je vědoma rizika, že může být pro někoho osinou.
(…)
Milí lidé jsou zajímaví ne proto, že udělali mimořádně věci, ale proto, že jsou pozornými, sebeuvědomělými posluchači a spolehlivými upřímnými zpravodaji o zápasech ve svých vlastních myslích a srdcích. Díky tomu nám poskytují věrné a fascinující popisy patosu, dramat a podivností toho, jaké to je být naživu.
Milí lidé vědí, jak být – při vhodných příležitostech – sami sebou. Je evidentní, že většina pětiletých lidí je o tolik méně nudná než většina pětačtyřicetiletých. Tyto děti nejsou tolik poutavé proto, že mají mnohem zajímavější pocity než kdokoli jiný (nemají, naopak), nýbrž proto, že jsou obzvláště necenzurovanými zprostředkovateli těchto pocitů. Jejich nezkušenost s okolním světem může za to, že jsou ještě instinktivně věrní sami sobě – jak milí okouzlující dospělí také nezapomínají být.
Milý člověk, kterého nazýváme zajímavým, je v podstatě někdo, kdo si je vědom toho, co si všichni hluboko přejeme získat ze sociálních interakcí: necenzurovaný letmý pohled na to, jak vypadá tenhle kratinký bdělý sen zvaný život skrze oči jiné osoby, a ujištění, že nejsme se svými podivnými, zmatenými, bodavými pocity sami.
Milí lidé vědí, jak mluvit o svých selháních. Vědí, že ostatní tak moc potřebují slyšet vnější důkazy o existenci problémů, s nimiž jsme jinak všichni tolik osamělí: jak nenormální naše sexuální životy jsou; jak špatnou volbou se ukázaly naše kariéry; jakým zklamáním umí být naše rodina; jak vystrašení jsme – prakticky neustále.
Je paradoxní, kolik úsilí vynakládáme na to, že se pokoušíme před světem vypadat silně, a přitom jsou to vždy právě odhalení našich trapných, smutných, melancholických, úzkostných stránek, která nás činí pro ostatní sympatickými a proměňují cizí lidi v přátele.“
„Zdánlivě žijeme ve věku upřímnosti a otevřenosti, ale ve skutečnosti většina toho, čím jsme, zůstává nepřijatelná a světu skrytá. Nemůžeme zkrátka ukázat příliš ze své pravé podstaty a zároveň si udržet náklonnost ostatních. Výsledkem je, že jsme osamělí s částmi svých charakterů, o kterých jednoduše od nikoho jiného neslýcháme. Jednou z funkcí umění je prolomit toto osamění. Tím, že nás vezme do tajných nevyslovovaných myšlenek s důstojností a příležitostným humorem.“
„Musíme si představit nepokoj, zklamání, strachy a smutek v lidech, kteří mohou navenek působit agresivně. Musíme usilovat o soucit na nečekaném místě: u těch, kteří nás nejvíc obtěžují. Abychom našli klid, je potřeba se přesunout od strachu k lítosti.“
–On Being Unintentionally Hurt
„Také v práci má člověk, který byl ‚hodně dítě‘, problémy. Jako dítě následoval pravidla; nikdy nedělal potíže a dával si pozor, aby nikoho nedráždil. Ale následování pravidel vás v dospělém životě daleko nedostane. Téměř vše, co je zajímavé, co stojí za to dělat nebo je důležité, se setká s určitým odporem. Skvělý nápad vždycky některé lidi zklame – a přesto může stát za to za ním jít. Hodné dítě je odsouzeno k průměrné kariéře a neplodnému vyhovování lidem.“
–The Dangers of the Good Child
„Existuje jen málo úspěšnějších pedagogických tahů než se na samém začátku přiznat: ‚A já jsem pochopitelně také naprostý blázen…‘“
„Jednou z účinných strategií, jak změnit hlasy ve své hlavě, je pokusit se stát sám sobě imaginárním kamarádem. Zní to divně. Logicky si jako kamaráda představujeme někoho jiného – ne část své vlastní mysli. Ovšem tento koncept je cenný proto, že ke svým přátelům se umíme chovat se soucitem a představivostí, kterou sami na sebe neuplatňujeme. Když má kamarád potíže, zřídkakdy nás jako první napadne říct mu, že je debil a stojí za hovno. Když si kamarád stěžuje, že si ho jeho partner nevšímá, neřekneme mu, že má, co si zaslouží. Snažíme se ho ujistit, že je fajn, a bádáme spolu, co by se dalo udělat. V přátelství instinktivně víme, jak aplikovat strategie moudrosti a útěchy, které tak tvrdošíjně odmítáme dopřát sami sobě.“
„Označení ‚šibeniční humor‘ pochází ze středověké tradice, kdy se lidé odsouzení na smrt obraceli k davu a komentovali svou situaci vtipnými průpovídkami. Freud popisuje muže vyvedeného z cely, aby byl za úsvitu oběšen, který říká: ‚No, to nám ten den pěkně začíná.‘ Jeden aristokrat byl při Velké francouzské revoluci předveden před gilotinu (zbrusu nový moderní vražedný stroj), pohlédl na jeho složité zařízení a otázal se: ‚Víte jistě, že je to bezpečné?‘“
„NEDOSTATEK SEBEDŮVĚRY PŘI SVÁDĚNÍ
Potřeba zlákat potenciální milence do našich postelí s sebou nese hrozbu ponížení. Ovšem to, jak moc se ponížení bojíme, závisí především na jedné věci: jak moc lpíme na vlastní důstojnosti.
Pokud nejsme ochotní se ztrapnit, může nás to dokonce od svádění odradit úplně. Je nemožné někoho svést a neriskovat vážné nebezpečí, že budeme vypadat absurdně: třeba už někoho má, třeba jí připadám odpudivý, třeba na tu schůzku vůbec nepřijde, třeba řekne: ‚Nebuď směšný,‘ v okamžiku, kdy se dotknu její ruky. Pokud se zoufale snažíme nikdy nevypadat hloupě, na moc si netroufneme, a proto – přinejmenším čas od času – propásneme ty nejlepší příležitosti svých životů.
V jádru naší nízké sebedůvěry při svádění je zkreslený obraz toho, jak důstojný normální člověk může být. Představujeme si, že je po určitém věku možné zcela se vyhnout trapnosti. Věříme, že existuje možnost, jak vést kvalitní milostný život, aniž bychom ze sebe pravidelně dělali naprosté idioty. Neexistuje.
Cestou k většímu sebevědomí není ubezpečovat sami sebe o své důstojnosti; ale smířit se s nevyhnutelností vlastní směšnosti. Jsme idioti teď, byli jsme idioti v minulosti a znovu budeme idioti v budoucnosti – a to je v pořádku. Pro lidské bytosti neexistuje mnoho jiných schůdných možností.
Jakmile se naučíme vidět sami sebe už nyní jako od přírody bláhové, nebude už tolik záležet na tom, když uděláme jednu další věc, která může vypadat pitomě. Osoba, kterou se snažíme políbit, si samozřejmě může myslet, že jsme se pomátli. A pokud ano, nebude to pro nás novinka; pouze nám potvrdí to, co jsme ve svých srdcích vlídně akceptovali už dávno: že my, stejně jako oni – a každý další člověk na Zemi – jsme magoři. Hrozba nezdaru tím ztratí na síle. Strach z ponížení už nás nebude strašit v hlavách. Necháme věci prostě se dít s vědomím, že selhání je normou. A potom čas od času, mezi nekonečnými fiasky, to zafunguje: dostaneme pusu, získáme přítele, oženíme se…
A je dobré vzpomenout si i na další věc, která nám ještě víc nakopne sebevědomí: i když dostaneme pusu, získáme přítele a oženíme se, téměř jistě budeme s tímto partnerem mnoho času nešťastní. Naše pocity ohrožení před potenciálním milencem vyvěrají z melodramatického dojmu, jak moc je v sázce. Váháme požádat někoho o telefonní číslo a pozvat ho na večeři, protože před sebou vidíme vznešenou bytost bez jediné vady, která drží v rukou klíč k naší spokojenosti na tomto světě. Není divu, že se stydíme ji oslovit, a když se odvážíme, zakoktáváme se. Moudrou reakcí je pamatovat na to, že tento dojem do očí bijící nádhery a dokonalosti se časem ukáže být daleko komplikovanější, v mnoha ohledech bude trpkým zklamáním a mnoho z toho, co teď nevidíme, nás bude dovádět k nepříčetnosti. Toto temné vědomí by nám mělo pomoci uvolnit se, když se na tohoto člověka snažíme mluvit: ve skutečnosti nestojíme tváří v tvář andělskému stvoření, které drží ve svých pohledných rukách náš osud. Je to obyčejná bytost se vším napětím, kompromisy a slabými stránkami, které známe od sebe. Můžeme přistoupit k objektu našeho zájmu s nohama na zemi jako jeden mizérii způsobující tvor k druhému a začít vztah, který se bude časem v mnoha ohledech zdát jako obrovský omyl. Můžeme vnést už do sváděcí fáze trochu té (užitečně uvolňující) nevděčnosti, kterou přirozeně pocítíme, jakmile vztah jednou začne – a použít ji k tomu, aby vůbec začal.
Cestou k většímu sebevědomí při svádění je zahájit každé ráno rituálem, kdy si slavnostně řekneme do zrcadla, než vyrazíme čelit dni, že jsme blbci, kreténi, hovada a imbecilové – zřídkakdy schopní být šťastní déle než patnáct minut. Jeden nebo dva akty idiocie už pak nebudou takový problém.“
„Pokud se ocitneme ve vztahu, neměli bychom svého dočasného andílka vinit z toho, že není tím, kým se na začátku zdál. Je to jen tím, že jsme se rozhodli, kým je, aniž bychom to kontrolovali. Nestal se otřesným. Jen byl celou dobu – jako my všichni – složitý. V moudřejší kultuře, než je ta naše, by byli ti, kdo se zamilují, okamžitě klasifikováni jako oběti přechodného duševního onemocnění a jejich názory by byly posuzovány s mimořádnou rezervou. Rozhodně by nebyli fundovanými proroky schopnými posoudit cokoli podstatného o druhém člověku.“
„Přestože je utrpení pro náš druh typické, ve veřejných interakcích s ostatními jsme neužitečně upejpaví ve vyjádření rozsahu našeho zármutku. Konverzace mají tendenci být optimistické a nenucené. Jsme pod velkým tlakem neustále se usmívat, abychom nešokovali, neposkytli munici nepřátelům nebo s sebou ostatní nestáhli dolů.
Končíme tak nejen smutní; ale smutní, že jsme smutní – jen s málem veřejného potvrzení toho, jak normální naše melancholie je.
(…)
Jsme od podstaty vadné bytosti: neschopné trvalého štěstí, potýkající se se znepokojivými sexuálními touhami, posedlí statusem, v každém okamžiku zranitelní nenadálými nehodami a neustále pomalu umíráme.“
Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>
Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes, protože nejde o můj autorský počin,
i překládání se můžu věnovat díky podpoře svých famózních patronů.
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:
Jana Märcová | Václav Kočka | Martina Mia Svobodová | David Švejda | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Gruncl | Ilja Panić | Tereza Ondrušková | Zuzana Němčeková | Anna Benešová | David Zbytovský
Petra Slobodová | Mira Siler | Michal Zubáč | Kristýna Šohajová | Blanka Škaloudová | Michal Novák | Pavel Nýdecký | Jan Rosenthaler | Anna Ackermann | Petra Kubaláková | Jan Klos | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Yitka Müllerová | Martin Kalužík | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Janoušek | Michala Tomanová | Aňa | Mighq | Radka Hrotková | František Löffelmann | Zdenek Svoboda | Šimon Bilina | Tomáš Král | Tomáš Buček | Zdeněk Pazourek | Natálie Schejbalová
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.