Ve druhé polovině roku 2017 jsem narazil na The Book of Life a jakékoli jiné čtení šlo stranou. TheBookOfLife.org je web, který má na svědomí iniciativa The School of Life a skutečně se tu v šesti kapitolách: Kapitalismus, Práce, Vztahy, Já, Kultura a Kurikulum dozvíte všechno, co nám měli říct ve škole, abychom v životě lépe prospívali; měli šajna, co vlastně chceme dělat; uměli navazovat vztahy a udržet si je; rozuměli lépe sobě, ostatním a světu. Jenže… nikdo nám to neřekl. Místo toho jsme se učili, kolik tun pšenice vyváží Kanada.
Pro mě je The Book of Life objevem loňského roku a nejužitečnějším místem na internetu. Ani po půl roce nejsem u konce. Články dál přibývají. Spousta z nich je moc pěkně zpracována také formou videí na youtubím kanále The School of Life.
Tady jsou pasáže, které mě nejvíc zasáhly a musím je poslat dál. Některé podle mě dovedou uzdravovat.
Kapitalismus
„Jsme šílené opice s pár neurony navíc.“
–Why Pessimism is the Key to Good Government
„Romány se ve svém jádru snaží najít slova pro to, jak důležité věci na světě fungují, a pomáhají nám proplouvat jeho vodami. Román nám může dát nahlédnout, jak funguje dospívání (Kdo chytá v žitě), nevěra (Anna Karenina), snobismus (Jarmark marnosti) nebo smrt (Smrt Ivana Iljiče). Spisovatelé rozeberou naše pocity například vůči nesmělému jarnímu slunci nebo nevraživé učitelce. Pomáhají nám dekódovat dynamiku lidských i přírodních světů. Tím, že čteme, začínáme věnovat pozornost pocitům, které jsme dříve možná prožili, ale kvůli spěchu nebo zmatenosti si je neuvědomili. Získáváme část spisovatelovy citlivosti vůči světu; a naše životy se tak stávají bohatšími, jasnějšími a méně osamělými.“
Práce
„Ti, které považujeme za velké spisovatele, jsou nakonec jen lidé, kteří vědí, jak manipulovat se síťkami na motýly, které potřebujete, abyste zachytili své nejtěkavější nejplašší myšlenky.“
–The Challenges of Choosing a Career
„Kapitalismus neklade tužby a přání pracující síly do středu svého zájmu. To, na čem mu záleží nejvíc, je patrné z jeho názvu. Nevznikl proto, aby nám zajistil bezpečné dobré životy se spoustou volného času a naplňujícími vztahy s našimi rodinami; vznikl, aby maximalizoval zisky akcionářů. Pracující mají v kapitalismu stejný status jako všechny ostatní investice do produkce, ani víc, ani méně. Vedle nájmu, cen za pohonné hmoty, technologie a daní, jsou pracující (lidé) jen další náklad. Náklad, který pláče, nárokuje si volno o víkendu, někdy chytí chřipku a v extrémním případě spáchá sebevraždu.
Neměli bychom si myslet, že je s mašinérií kapitalismu něco v nepořádku jen proto, že máme malou jistotu zaměstnání, velmi málo času na své rodiny, mnoho stresu a nejistou budoucnost. Právě TOHLE jsou totiž podmínky, díky kterým tenhle stroj tak šlape. Naším omylem, kterým jsme na sebe uvrhli velké vnitřní břímě, je, že jsme si pomýlili naši vlastní ambici být šťastní s cíli kapitalismu.“
„Abychom se v kanceláři cítili jako doma, musíme přehlížet tu divnou sochu ve vestibulu a zapomenout, jak cize to místo působilo první den. Začátek práce znamená konec svobody, ale také konec pochyb, impulzivity a nevyzpytatelných tužeb. Našich deset tisíc možností se zredukovalo na příjemnou hrstku. Máme vizitku, kterou předáváme na mítincích a která říká ostatním – a co je ještě důležitější, říká to nám – že máme v tomhle světě místo a nejsme jen průduch pomíjivého vědomí v nahodilém vesmíru. Jak konejšivé je plnit přání kolegů, místo abychom museli po nocích přemítat o všem, čím jsme mohli být, a zřejmě nikdy nebudeme.
V 9.30 máš schůzku, takže stihneš ještě muffin a kafe. Začátek dne v kanceláři zaplaší nostalgii a slunce odpaří rosu. Život už není záhadný, smutný, strašidelný, matoucí ani melancholický; je to praktické jeviště pro jednoznačnou akci.“
Vztahy
„Navzdory našim nejlepším snahám vyčistit ho od jeho výstředností, sex nemůže být vlídný a milý, jak bychom si možná přáli. Není svou podstatou demokratický ani laskavý; je spjatý s krutostí, nevěrou, přestupky a touhou po podřízení a ponížení. Odmítá úhledně sedět na vrcholku lásky, kde bychom ho tolik chtěli. Jakkoli se snažíme si ho ochočit, naše touhy zůstanou v absurdním a neslučitelném konfliktu s mnoha našimi nejvyššími závazky a hodnotami.
Musíme si přiznat, že ať už společnost říká cokoli a jakkoli si gratuluje, k sexuálnímu uvolnění ve skutečnosti nikdy nedošlo. To znamená mnohem víc než schopnost nosit bikini. Zůstáváme uvězněni, vystrašeni a zahanbeni a zapíráme sami sebe ve jménu lásky. Opravdové uvolnění a osvobození je výzva, která před námi nadále zůstává: trpělivě posbírat odvahu přiznat si povahu našich tužeb a naučit se říct našim milovaným s průkopnickou upřímností o obsahu našich vlastních myslí. Třeba hned dnes večer…“
„‚Sexy‘ je vzrušení z pocitu uvolnění tabu svazujících zbytky našich životů. Je to bezpečné, vzájemně pečující místo, kde můžeme někoho jiného vystavit svojí ne úplně zodpovědné, poněkud surové a šílené stránce sebe samých.
Že nám k tomu dá někdo svolení, to je jádro toho, co je ‚sexy‘.
Člověk, který je dobrý v posteli, není ten, kdo umí vytrvale rytmicky kopulovat po dobu delších časových úseků: je to člověk, který povzbudí, potvrdí a přijme naše tajné osamělé já a současně je k sobě upřímný ohledně svých vlastních tajných přání a tužeb. Jde o vzájemnou nahotu mysli, umožněnou skrze důvěru.“
„Není to pochopitelně jejich chyba, ale děti jsou nepřátelé sexu. Nevěří na soukromí dospěláků, uzurpují si všechen čas, v noci pláčou nevhod, jsou vyčerpávající a především vynášejí do popředí sadu emocí, které nejdou dohromady se sexuální touhou. Děti chtějí – a povzbuzují – laskavé, podporující, vyzrálé, štědré a zodpovědné stránky naší povahy. Zatímco nejintenzivnější druhy sexu často čerpají z daleko temnějších stránek našich charakterů: stránek, kde se stáváme agresivními nebo poddajnými, sprostými, hrubými, hříšnými a divokými. Skrze své děti se znovu spojujeme s nevinností a naše erotické bažení vypadá ve srovnání s ní spíše nechutně. V rodičovské ložnici běží našimi hlavami pohádka o milé myšce, kterou jsme právě dočetli, nebo to, zda popotahování nosem znamená nachlazení.
Když se pár stane rodiči, sex jde tak často stranou, protože psychologicky jsou naše nejvíc sexy já méně přístupná. Proto se může objevit potřeba fyzicky se vzdálit, než je člověk schopný znovu na sebe a na partnera nahlížet sexuálně, když se samo manželské lože stalo především místem vděčného spánku, rodinných polštářových bitev a podrážděných šeptaných hádek.“
„Zvláštním a dojemným, a přesto ideálním výsledkem výchovy dítěte je to, že je nakonec schopno žít nezávisle na vás. A to nejen ve smyslu, že dokáže samo sebe materiálně zabezpečit (ačkoli i to je významný úspěch). Ale to, že vás dokáže opustit, aniž by cítilo vinu nebo smutek. Když šly věci dobře, pravděpodobně na vás ani moc nemyslí. Nemusí vás neustále vídat a kontaktovat. Neznamená to, že vůči vám ochladlo, jste mu ukradení nebo vás nemiluje. Je to spíš tak, že díky vaší intenzivní pomoci a oddanosti po mnoho let je dost silné a sebejisté, aby prospívalo samo, a to ho plně zaneprazdňuje. Nemá potřebu obviňovat vás ze svých problémů, netouží tajně po vašem uznání a nedělá si hlavu s tím, co byste řekli na jeho rozhodnutí. Je přesvědčeno, že si poradíte i bez něj.
Využívá svým vlastním způsobem to nejlepší z vás a nepotřebuje se vracet ke zdroji.
Uspěli jste v jedné z nejdůležitějších prací na světě.
Bude vždycky o generaci pozadu. Když vy zjišťujete, jaké to je být zase osvobozeni od dětí, ono je vrženo do světa batolat. Když zjednodušujete svůj život, ten jeho je právě nejvíc obtěžkaný.
Není tu samozřejmě žádná garance, ale je možné, že v určitém bodě, daleko v budoucnu, se na vás vaše už dospělé dítě obrátí a naznačí vám, jak moc si váží toho, co jste pro něj udělali. Bude mít pochopení i pro věci, co jste neudělali, protože teď už vidí, že nasekalo vlastní verzi stejných chyb. Už bude chápat, jak je možné vybuchnout, a přitom být milující člověk; jak někdo může být nepřítomný, a přitom láskyplný; laskavý, a přitom tolik unavený.
Soudy dítěte se nezmění v okamžiku, kdy začne být rodičem – protože to je moment, kdy je ještě plné mesiášských nadějí – ale jakmile si uvědomí, že i ono samo selhalo ve snaze být rodičem, jakým chtělo být, zjistí, že i ono soudilo zbytečně a nepatřičně.
A tehdy přijde nejhlubší smíření. Budeme chápat, že naši vlastní rodiče, stejně jako my, jsou jen slabé pomatené bytosti, které dělají, co dovedou (a i v tom selhávají), aby nám ukázali lásku, kterou tak opravdově cítí, ale nikdy nebudou schopni ji plně předat a projevit.
A to je víc než dost.“
„CO NÁS UČÍ DĚTI: JE NADĚJE
Je snadné být znechucený naším druhem: chamtivost, hon za statusem, marnivost…
Ale můžete to vyvážit tím, že se začnete kámošit s miminy.
Batolatům je fuk, jestli je auto velké, nezajímá je, co má kdo za práci a kolik vydělává.
Záleží jim na tom základním: mazlení, smíchu, přátelství, být s lidmi, kteří jsou na ně hodní, ať vypadají jakkoli.
Hluboko uvnitř jsme nejspíš všichni takoví. Je to společnost, která nás kazí a podporuje špatné impulzy.
Děti jsou zajedno s utopickými politiky. Dokazují, že svět může být jiný, než je teď. Jsou posly naděje. Každé z nich je příkladem, jací bychom mohli všichni být, jen kdyby mohla být společnost uspořádána jinak a lépe.“
„V jádru adolescentních smutků a hněvu je poznání, že život je nepoměrně těžší, absurdnější a méně naplňující, než mohl mít člověk až doteď podezření a než mu nakukávali laskaví reprezentanti dospělého světa. Citová ochrana dětství spadne a řada zlověstných, ale mimořádně důležitých uvědomění udeří.
Zaprvé si člověk uvědomí, že mu nikdo nerozumí.
To není tak úplně pravda, ale pochopitelně čím složitější lidská bytost je, tím je méně pravděpodobné, že bude snadno a rychle pochopena. Proto jak se dítě vyvíjí v dospělého, šance těch kolem s ním soucítit a chápat jeho vnitřní stav nevyhnutelně prudce klesnou.
První reakcí teenagera je pocit, že byl proklet. Ale pozdější a lepší vhled je, že skutečné spojení s jinou osobou možné je, ačkoli je neuvěřitelně vzácné. To vede k několika důležitým krokům. Zaprvé ke zvýšenému a zaslouženému vděku ke každému, kdo chápe. Zadruhé k mimořádným snahám být pochopen. Nerudná zavrčení rané puberty mohou ustoupit obrovské výřečnosti poezie, deníků a písní pozdější adolescence. Ty nejkrásnější kusy komunikace, kterou kdy lidstvo vyprodukovalo, byly z velké části prací lidí, kteří v okolí nenašli nikoho, s kým by si mohli popovídat.“
–The Importance of Being an Unhappy Teenager
„Jakkoli můžou jeden druhého nesnášet, mít mezi sebou propast nebo být ztrhaní jednotvárností rodinného života, rodiče i děti jsou už navždy svázáni nadpřirozeným sledem událostí, který spojuje stvořitele a stvořené. Protože se před patnácti lety dva lidi potkali u kamaráda v kuchyni, líbilo se jim, jak ten druhý vypadá, vyměnili si telefonní čísla a šli na večeři, teď naproti nim u stolu sedí bytost, která má stejný nos, podobně rázný temperament a úsměv (na který každý poukazuje), který bez ustání neúnavně připomíná mrtvého dědečka.“
–The Significance of Parenthood
Já
„Jsme obklopeni průmyslem, který má za úkol nás děsit. To, čemu říkáme zpravodajství, je ve skutečnosti byznys, který chápe, že nemůže vydělat peníze tím, že bude lidem říkat, že to bude v cajku. Smyslem zpráv je vydělat peníze terorizováním svého publika. Má spoustu materiálu, se kterým si může hrát, a dělá to skvěle. Možná se nás snaží i informovat, ale hlavním komerčním cílem zpravodajství je udržet nás v dostatečné panice, abychom dál četli a dívali se.“
„Během dne sloužíme ostatním. V noci se vracíme k důležitější povinnosti: k sobě. Noc je vyvážením požadavků, které na nás klade komunita. Můžu být zubař nebo učitel matematiky, ale dlouho předtím, než se to stalo, a ještě dnes, když si najdu cestu sám k sobě, jsem jednoduše bezejmenné nekonečné vědomí, daleko obsáhlejší neukotvená postava s nekonečnými možnostmi a vzácnými, znepokojujícími, rozporuplnými, podivnými, vizionářskými vhledy.
To, co mě v noci napadá, by znělo divně mojí matce, mému kamarádovi, šéfovi, mému dítěti. Tito lidé potřebují, abychom pro ně byli něčím konkrétním. Nemůžou tolerovat všechny naše možnosti a z dobrých důvodů. Nechceme je zklamat; mají právo mít prospěch z naší předvídatelnosti. Ale jejich očekávání nás tvarují, utvářejí, kdo jsme, a škrtí naše jiné důležité stránky.
Ovšem v noci s otevřeným oknem a čistou oblohou nad námi, jsme to jen my a vesmír. A na chvilku můžeme pocítit trochu ze své bezmeznosti.
Nejenže trpíme, když netrávíme dost času se svými pravými hlubokými já. Trpíme taky proto, že jsme vystaveni pouze denním verzím ostatních lidí.
Musíme mít na vědomí daleko více podobizen – jací lidé jsou, když jsou sami, když padne tma, a jejich hlavy jsou plné divných (ale tolik normálních) myšlenek. Ve dvě ráno si ředitel firmy myslí, že jeho firma je úplně zbytečná, a i přesto zůstává dobrým ředitelem. Matka přemýšlí o tom, že by opustila svoje manželství a rodinu – ale přesto zůstane a nikdo to nemusí vědět. Úspěšný spisovatel si přeje, aby nikdy nezačal psát, protože všechno, co vyplodil, je žalostné. A přesto dál zkoumá život a utěšuje lidi slovem. Potřebujeme vědět, že lidé, kteří jsou kvalifikovaní, schopní a slušní budou mít také (v soukromí noci) myšlenky, které jsou hluboce v rozporu s tím, jaké si je představujeme. A není to znepokojivé. Je to úleva, že ve svém vysilujícím pocitu izolace a soukromého šílenství ve skutečnosti vůbec nejsme sami.“
„Lidé, kteří zasvětili svůj čas sebepozorování a upřímnosti sami k sobě, mají větší šanci, že se setkají s nepochopením, podrážděností, cenzurou nebo budou nudit, když se pokusí upřímně sdílet obsah svých myslí ve společnosti. Jejich myšlenky (ať už o politice, architektuře, rodinném životě, nebo sexualitě) budou znít hrozivěji, intenzivněji, příkřeji nebo křehčeji, než je přípustné.
Můžou být osamělí. Jednoduše není tolik lidí zavázaných upřímnosti k sobě a sebepozorování a připravených sdílet postřehy o tom, jaké to skutečně je být naživu.
Přesto existuje jeden zdroj, který je mimořádně vhodný pro řešení těchto pocitů odpojení, které může emočně inteligentní člověk cítit: umění. Umění je tajným deníčkem lidstva: záznamem všeho, co nemohlo být řečeno v normálním sociálním kontextu, ale našlo útočiště v intimnější upřímné komunikaci, která se může dít mezi uměleckým dílem a jeho publikem. Knihovny, kina a galerie světa jsou úložištěm všech pocitů, pro které je obtížné dotáhnout to do klasických interakcí, ale které obsahují to, co musíme říci a co toužíme slyšet jako publikum ve svých chvílích osamění.
A tak přestože mohou mít emočně inteligentní lidé problém necítit se i v přítomnosti jiného člověka sami, můžou velmi snadno najít vítanou společnost v lidech, kteří zrovna nejsou v místnosti. Což nazýváme honosně: uměním.
Možná že máme příliš velké nároky na přátelství. Možná budeme muset přijmout, že naši nejlepší přátelé zemřeli před 250 lety a klábosí s námi pomocí tahů štětce nebo v rýmovaných pentametrech.
Z toho plyne, že cílem společnosti by nemělo být, aby umění stále více převládalo a bylo dostupnější, když na nás padne osamělost. Možná by měla být cílem společnost, kde je umění stále méně potřeba – protože budeme dost vyspělí na to, abychom byli schopni otevřeněji sdílet, kým jsme v obyčejných momentech svých životů a díky tomu najdeme přímější a spolehlivější cestu ze své osamělosti.“
–Are Intelligent People More Lonely?
„Naše mozky – defektní vlašské ořechy, kterými vyhodnocujeme realitu – mají ve zvyku neblaze zkreslovat statistiku. Představujeme si, že některé věci jsou daleko častější, než ve skutečnosti jsou. Můžeme předpokládat, že polovina byznysů uspěje. Ve skutečnosti je to méně než 2 %. Ochotně předpokládáme, že mnoho lidí má plochá břicha – přitom například v Austrálii mají pouhá 4 % dospělých nad 45 let štíhlou postavu. Ve Velké Británii si dělá starosti ohledně peněz v kterýkoli den polovina populace; polovina manželství se rozpadne a 60 % lidí má pocit, že je nikdo opravdu nemiluje.
Zřídka však máme tato fakta na paměti, když plánujeme svoje vlastní dráhy. Z části je to proto, co čteme a vidíme. Aniž by za tím bylo nezbytně něco podlého, média nám neustále vnášejí do zorného pole anomálie. To, co je nenormální, se kvůli každodennímu opakování stává standardem. A tak můžeme nabýt pocitu, že obýváme úplně jiný svět, než ve kterém ve skutečnosti žijeme. Společnost, která je nám předkládána, pravděpodobně obsahuje daleko víc vražd, vzteklých psů, lidožravých žraloků, pedofilů a krásných šťastných lidí, než je tomu doopravdy. Naše mentální mapa toho, jaké spokojenosti lze dosáhnout, vyvrací všechny známé skutečnosti.
Kdybychom mohli skutečně vidět, čím je láska a práce pro většinu ostatních lidí, byli bychom daleko méně smutní z naší situace a z toho, co máme. Kdybychom mohli létat po světě a nakouknout do života a hlavy každého jako vševidoucí anděl, zjistili bychom, jak moc časté zklamání doopravdy je, kolik nenaplněných ambicí koluje, kolik zmatků a nejistoty se tutlá v soukromí, kolik zhroucení a vyhrocených hádek se každý nový den uděje. A pak bychom si uvědomili jak – statisticky vzato – abnormální, a tudíž kruté jsou cíle, které jsme sami sobě stanovili.“
„SMYSLUPLNÁ PRÁCE
Ekonomie nás učí smýšlet o sobě jako sobeckých stvořeních. Může se zdát, že to hlavní, co chceme od práce, jsou peníze. Co je ale daleko pozoruhodnější, je to, do jaké míry požadujeme, aby naše práce byla ‚smysluplná‘. Pracovní místo může být dobře placené a nabídnout nesmírnou prestiž, ale když není smysluplné, pravděpodobně nás nakonec otupí a zlomí našeho ducha.
Co myslíme ‚smysluplnou prací‘? Je to práce, která pomáhá druhým. Která pomáhá cizím lidem být šťastní. Ačkoli o sobě smýšlíme v temných egoistických pojmech, ve skutečnosti toužíme svou prací zmírňovat utrpení a zvyšovat potěšení ostatních. Prahneme po pocitu, že po nás – díky naší inteligenci a síle – alespoň kousíček světa zůstane v lepším stavu, než byl předtím. Některá povolání tenhle požadavek naplní levou zadní: zdravotní sestra nebo kardiochirurg nepochybují o smysluplném dopadu svých akcí. Ale i v jiných povoláních najdeme méně dramatické formy smyslu, které zahřejí na duši: při broušení něčí podlahy, výrobě efektivních dávkovačů zubní pasty, pomáhání někomu s daněmi, doručování pošty, výuce backhandu.
Po většinu našich životů neumíme změnit okolnosti k lepšímu. Jsme vydáni napospas obrovským neosobním silám, nad kterými nemáme žádnou moc. Nemůžeme změnit výsledky voleb; nemůžeme zachránit kamarádovo manželství; nemůžeme vyřešit napětí v globální politice. Ale práce – v tom nejlepším případě – může alespoň tlačit správným směrem. V omezené aréně máme agendu. Můžeme zajistit, že někdo obdrží balíček včas, pochopí počty, dostane grilované kuře nebo se vyspí v dokonale vyžehleném povlečení. Můžeme vidět spojení mezi tím, co musíme v následujících hodinách udělat, a následným skromným, ale opravdovým přínosem lidstvu.
Rozdíl mezi dobrým a špatným dnem není nezbytně to, že jsme byli bez stresu nebo že jsme se vrátili domů dřív. Je to to, že jsme získali hmatatelný dojem, že jsme nějak přispěli k životům druhých. Ukazuje se – a je to zvláštní, ale krásné – že jednoduše nestačí učinit šťastnými jen sami sebe.“
„Největší jistota, na kterou tak rádi zapomínáme, je, že všechna naše rozhodnutí se odvíjejí na pozadí obřích tikajících hodin smrti. Měli bychom naslouchat jejich rytmu a vzít si jejich skličující poselství k srdci. Myšlenka na smrt pomáhá zdůraznit závazky, které máme vůči sobě, a oslabuje naši starost, jestli žijeme podle toho, co od náš očekává společnost. Je to děsivý zprostředkovatel autenticity. Smrt nám může propůjčit nový zvrácený druh sebedůvěry, se kterou můžeme řešit výzvy. Tím, že nás vyděsí jednou obrovskou věcí, nás učiní odvážnějšími tváří v tvář mnoha menším překážkám na cestě. Naše životy nebudou, čím by mohly být, pokud nebudeme takřka každou volbu, které čelíme, předkládat k posouzení arbitrovi věčnosti a zapomnění. Myšlenka na smrt je garantem smysluplnosti našich životů.“
„Diplomacie funguje, protože diplomaté jsou realisté; vědí, že jsme neodmyslitelně vadné, pošetilé, úzkostlivé, legračně absurdní bytosti, které nespravedlivě viní, špatně diagnostikují své bolesti a děsivě reagují na kritiku – zvláště je-li oprávněná. A přesto diplomaté doufají, že s námi bude řeč, když budou naše poruchy správně uchopeny a změkčeny dostatečným ujištěním, pochopením a respektem.“
Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>
Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes, protože nejde o můj autorský počin,
i jemu jsem mohl věnovat čas díky podpoře svých famózních patronů.
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:
Mlaskoň | David Pávek | Kristýna Zelená | Jitka Kahounová | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Matouš Blažek | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Smejkal | Jan Gruncl
Matěj | Mira Siler | Yitka Müllerová | Liška Podšitá | Blanka Škaloudová | Martin Kalužík | Jan Klos | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Emmer | Michala Tomanová | Tomáš Vaníček | Aňa
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.