Knižní a-ha! momenty 2019. Část 2.

Čím vím víc, tím vím míň. Druhá půlka toho nejvíc oči otevírajícího z knih, které jsem přečetl v roce 2019.

Yongey Mingyur Rinpočhe. Radost ze života: Štěstí jako vědecká disciplína

„Jedno z prvních poučení od mého otce bylo, že buddhisté nevnímají mysl jako oddělenou entitu, ale spíše jako ustavičně se rozvíjející zkušenost. Vzpomínám si, jak zvláštní pro mě bylo tehdy toho sdělení, když jsem seděl v učebně otcova kláštera v Nepálu, obklopen žáky z celého světa. Mačkalo se nás tam v té nevelké místnůstce tolik, že takřka nebylo možné se pohnout. Z okna jsem ale mohl pozorovat rozlehlé pásmo hor a lesů. A můj otec tam seděl vyrovnaný, nevšímavý k horku vytvořenému tolika lidmi a vysvětloval, že to, co vnímáme jako svou identitu – ‚moje mysl‘, ‚mé tělo‘, ‚mé já‘ –, je ve skutečnosti jen iluze vytvářená neustálým proudem myšlenek, emocí, pocitů a vjemů.

Nevím, jestli za to mohla obrovská síla otcovy osobní zkušenosti, s níž nám tato slova sděloval, nebo fyzický kontrast mezi pocitem stísněnosti uprostřed ostatních studentů na lavičce a pohledem z okna do širého otevřeného prostoru nebo obojí zároveň – ale v tomto okamžiku mi něco, jak se říká na Západě, ‚docvaklo‘. Prožíval jsem svobodu výběru mezi přemýšlením v intencích ‚moje‘ mysl a ‚mé‘ já a možností jednoduše zakoušet bytí tak široké a otevřené jako rozlehlé pásmo hor a oblohy za oknem.

Později, po svém příjezdu na Západ, jsem slyšel mnoho psychologů přirovnávat prožitek ‚mysli‘ nebo ‚já‘ ke sledování filmu. Když se díváme na film, znělo vysvětlení, vnímáme trvalý proud zvuku a pohybu, zatímco jednotlivá políčka filmu procházejí projektorem. Náš prožitek by ale byl dramaticky odlišný, kdybychom se na film dívali okénko po okénku.

Přesně takhle mě můj otec začal učit dívat se na vlastní mysl. Kdybych pozoroval každou myšlenku, pocit a vjem, procházející mojí myslí, iluze omezeného já by se rozplynula a nahradilo by ji vědomí, které je daleko klidnější, prostornější a vyrovnané. A od dalších vědců jsem se dozvěděl, že když pozorujeme mysl tímto způsobem, můžeme proměňovat buněčné štěbetání, jež je základem našeho prožívání ‚já’, protože tato zkušenost mění neuronovou strukturu mozku.“

„‚Co je obecně vzato jediným společným zájmem všech lidí?‘

Když se takto ptám na veřejných přednáškách, dostávám od lidí řadu různých odpovědí. Někteří uvádějí, že hlavním zájmem je zůstat naživu, být šťastný, vyhnout se utrpení nebo být milován. Jiné odpovědi zahrnují mír, pokrok, jídlo nebo dýchání, zachování všeho beze změn či zlepšení životních podmínek. Ještě další přidali život v harmonii se sebou samým i s ostatními, porozumění smyslu života nebo strach ze smrti. Odpověď, kterou pokládám za zvlášť vtipnou, zní: ‚Já!‘

Všechna tato vyjádření jsou naprosto správná. Představují jen různé aspekty základní odpovědi: prapůvodním předmětem zájmu všech bytostí – lidí, zvířat i hmyzu – je touha být šťastný a vyhnout se utrpení.

Ačkoli každý z nás může používat různé postupy, ve výsledku nám všem jde o stejný cíl. Dokonce i mravenci se ani na chvilku nezastaví, ani na vteřinu. Celou dobu běhají sem a tam, shánějí potravu či budují nebo rozšiřují své mraveniště. Proč si působí tolik starostí? Aby dosáhli jisté míry štěstí a vyhnuli se utrpení.

Buddha prohlásil, že touha dosáhnout trvalého štěstí a vyhnout se utrpení je jedním z nezaměnitelných znaků přítomnosti přirozené mysli. Existuje samozřejmě mnoho dalších ukazatelů, ale jejich vyjmenování by pravděpodobně zaplnilo celou novou knihu. Takže proč Buddha připisoval takový význam právě tomuto znaku?

Protože přirozená podstata všech živých tvorů již je zcela prosta utrpení a je obdařena dokonalým štěstím. Hledáním štěstí a vyhýbáním se utrpení, ať na to jdeme jakkoli, jen vyjadřujeme podstatu toho, čím jsme.

Touha po trvalém štěstí, kterou většina z nás pociťuje, je tím ‚tichým, klidným hláskem‘ přirozené mysli, který nám připomíná, jaké jsou skutečné možnosti našeho prožívání. Buddha tuto touhu dokumentoval na případu ptačí matky, která vylétla z hnízda. Ať bylo místo, kam letěla, jakkoli krásné, ať byly věci, které tam viděla, jakkoli zajímavé, ji to neustále táhlo zpátky do hnízda. Stejné je to s námi. Ať je jakkoli strhující zamilovat se, dosáhnout úspěchu nebo získat ‚skvělou‘ práci – nenaplněná potřeba úplného, nepřerušovaného štěstí je stále stejně silná.

V jistém smyslu umíráme steskem po své skutečné přirozenosti.“

„Pokud ve snu odhalíte, že to, co prožíváte, je jen sen, uvědomíte si také, že vše, co ve snu zakoušíte, se děje výhradně ve vaší mysli. A toto poznání vás osvobozuje od ‚snových problémů’, ‚snového utrpení’ či ‚snových omezení’. Sen pokračuje dál, ale poznání vás zbavilo veškeré bolesti či nepříjemných pocitů, které vaše snové scénáře produkují. Strach, bolest a utrpení vystřídá pocit až dětského údivu: ‚Páni, podívejme, čeho je má mysl schopná!’

Stejně tak v každodenním životě představuje překonání hranice mezi subjektem a objektem totéž poznání, že cokoli prožíváte, je neoddělitelné od mysli, která to prožívá. Běžný život se nezastaví, ale vaše prožívání či vnímání projde proměnou. Omezenost nahradí úžas a ohromení.“

PETERSON, Jordan B. 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu

„Paměť není záznamem objektivní minulosti. Paměť je nástroj. Je to minulostí sepsaný průvodce po budoucnosti. Pokud si zapamatujete nějaký nepříjemný zážitek a také si uvědomíte, proč k němu došlo, můžete se do budoucna podobným věcem vyhnout. To je pravý účel paměti – nikoli pamatovat si minulost, nýbrž zabránit tomu, abychom dělali zas a znovu tutéž chybu.“

HUXLEY, Aldous. Brány vnímání / Nebe a peklo

„…tělo se o sebe dokáže dokonale postarat samo. Ve skutečnosti to dělá vždycky. Jediné, co může udělat vědomé ego, je formulovat svoje přání, které pak vykonávají síly, jež ono samo ovládá jen málo a nerozumí jim vůbec. Když udělá něco navíc, když se urputně snaží – například když se něčeho obává nebo je mu úzko z budoucnosti –, snižuje pouze účinnost těchto sil, a dokonce může způsobit, že tělo zbavené vitality onemocní. V mém stavu však vědomí nebylo vázáno na ego, nýbrž existovalo takřka samo o sobě. To znamenalo, že psychologická inteligence, jež ovládá tělo, pracuje sama od sebe. Na okamžik tak krásně zmizel ten obtížný neurotik, který se v bdělém čase neustále snaží něco řídit.“

PARMA, Petr. Umění koučovat

„Představme si svět jako obrovskou černou díru, ve které je všechno a nic dohromady, kde to všechno a nic je protkáno vzájemnými souvislostmi a funguje to vždy spolu dohromady (ne jako izolované věci objektivní reality).

(…)

Naším hlavním nástrojem, jak se vyrovnáváme s komplexitou (všehostí) světa, je jazyk. Vrháme ho do ‚všehonic‘ vesmíru a konstruujeme si jím to, co nazýváme realita, ‚svět‘.

(…)

Z pohledu konstruktivismu je objektivismus ‚schopnost redukovat komplexitu světa jazykem (řečí) na zážitek (iluzi) objektivní reality‘.“

„Já: ‚Jak to vypadá, když už mě nepotřebujete? Už máte na to zvládat to sám.‘

On: ‚Rozumím (kývá hlavou), rozumím… (hledí někam před sebe a intenzivně přemýšlí) …ale není to jednoduché…‘

Dlouze přemýšlí, předlouze. Tuto chvíli dobře znám. Kdy nás zaskočí jednoduchá, ale neúprosná otázka: Co vlastně chceš? Co potřebuješ, abys byl spokojený? Jak vypadá přístav, do kterého pluješ? Chceš do nějakého konkrétního přístavu, nebo chceš jen tak plout? Koho k tomu potřebuješ a kdo se nehodí?“

MATURANA, Humberto R. VARELA, Francisco J. Strom poznání: Biologické základy lidského rozumu

„Jazyk nebyl nikdy a nikým vymyšlen jenom proto, aby sloužil k zachycení vnějšího světa, a nemůže být proto použit jako nástroj k jeho ozřejmení. Je to spíše tak, že akt poznání svět ztvárňuje, a to právě prostřednictvím jazykování, tedy prostřednictvím koordinace chování za pomoci jazyka. Dáváme svému životu tvar skrze vzájemné lingvistické spřahování, ovšem nikoli proto, že nám jazyk dovoluje vyjádřit, kdo jsme, nýbrž proto, že jazykem jsme vytvářeni a v jazyce existujeme, a to v rámci trvalého ‚stávání se‘, jež ztvárňujeme spolu s ostatními. V tomto koontogenetickém spřahování nacházíme sami sebe nikoli jako předem existující referenční bod ani jako odkaz na původ, nýbrž jako způsob stále probíhající změny v ‚stávání se‘ lingvistického světa, který budujeme spolu s dalšími lidskými bytostmi.

(…)

Sociální spřahování skrze jazyk v síti lingvisticky generovaných rozmluv (…) konstituuje jednotku určitého lidského společenství. Tuto novou dimenzi funkční koherence našeho společného jazykování zažíváme jako vědomí, jako ‚svou‘ mysl a ‚své‘ já.“

The School of Life

„…a postupně se z ‚milých maličkostí‘ stane něco víc. Už to nejsou nepodstatná rozptýlení od našeho impozantního údělu, už to není urážka ctižádosti. Ale upřímné potěšení uprostřed litanie trápení, pozvánka k uzávorkování úzkostí a k udržení sebekritiky na uzdě, malý ostrůvek odpočinku v moři zklamání. Vážíme si obloženého toastu, přátelského setkání, dlouhé horké vany, jarního rána – a správně pamatujeme na to, o kolik horší by to mohlo být a že jednoho dne pravděpodobně bude.“

–Gratitude for the Small Things

„Život je neustálý proces nahrazování jedné úzkosti a touhy jinou. Žádné naplnění cíle nás neušetří hledání nového cíle. Jediným stabilním prvkem v našich životech je touha: jedinou destinací je cesta.

Jaké mohou být důsledky toho, když plně přijmeme, že ‚budu spokojený, až…‘ je klam? Pořád můžeme mít ambice, ale budeme mít jistý ironický odstup k tomu, co se stane, až jich dosáhneme. Víme, že svrbění začne velmi brzy znovu. Pořád budeme obětí iluze, ale aspoň už si jí budeme vědomi. Když budeme sledovat ostatní, jak se snaží a napínají síly, možná budeme prožívat o něco méně závisti. Může se zdát, že jiní už ‚tam‘ jsou, už ‚toho‘ dosáhli. Ale už víme, že i luxusní sídla bohatých a apartmány generálních ředitelů jsou dál plné tužeb a obav.

Můžeme pak přirozeně věnovat větší pozornost cestě: můžeme se podívat z okna a ocenit výhled, kdykoli to jen jde. Ale také bychom měli pochopit, že je to jen částečné řešení. Naše touha je příliš mocnou silou. Největší moudrostí, které jsme schopni, je vědět, proč skutečná moudrost nikdy nebude možná – a místo toho být hrdí na to, že máme alespoň nepatrný přehled o svém šílenství.

Můžeme přijmout nepřetržitost určitých úzkostí a spíše než usilovat o jogínský klid, pokojně akceptovat, že nikdy nebudeme úplně klidní. Naším cílem by nemělo být zapudit úzkost, ale naučit se svůj úzkostný stav zvládat, být s ním v pohodě a – když to jde – srdečně se mu zasmát.“

–There is No Happily Ever After

Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>

Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes,
protože nejde o můj autorský počin,
i na čtení mám čas díky podpoře svých famózních patronů.

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.