Za slova #10: Jaké to je být ty aneb Když se kouří z komína

Vědomí je pocit, jaké to je být ty.

Je to tohle. Tohle. A tohle. Tohle taky. Je to tvoje zkušenost v každém okamžiku.

Je to jediná realita, kterou máš.

Záhada vědomí

Nikdo neví, jak vědomí vzniká ani k čemu ho potřebujeme.

Kdybychom postavili robota, který by zvládal úúúplně všechno, co ty: řídit auto, konverzovat, vychovávat děti, hrát ping-pong, číst Pravý domácí časopis, mohl by to podle všeho dělat i bez toho, aby přitom vznikal pocit, jaké to je být oním robotem. Nemusel by si být vědom své zkušenosti. A tím pádem by žádná nevznikala. Žil by stejně bohatý život jako tvoje rychlovarná konvice nebo YouTube.

„Čau konvice. Jak je?“

„Ále. Nijak.“

Není žádný pocit, jaké to je být rychlovarná konvice, jaké to je být YouTube.

Mají zvířata vědomí? Nevíme. Je docela dobře možné, že lze excelentně aportovat, lízat si kulky a občůrávat pouliční lampy, aniž by u toho vznikal pocit, jaké to je být pes.

Chyba, trest, jediná realita nebo zbytečnost?

I lidi by mohli fungovat jako rychlovarná konvice, YouTube a pes. A dost možná fungují. Ovšem mají něco navíc. Někde po cestě vznikl pocit, jaké to je být. Vzniklo vědomí.

A nikdo neví proč.

Někdo tvrdí, že je to chyba v evoluci.

Někdo, že je to trest za to, že Eva a Adam posvačili Bohovu oblíbenou malvici.

Někdo, že vědomí nevzniklo, ale prostě je a je to to jediné, co ve skutečnosti existuje.

Někdo říká, že vědomí je jen nepodstatný vedlejší průvodní jev činnosti mozku. Jako kouř parní lokomotivy, který jí dýmí z komína jako vedlejší produkt spalování uhlí, ale sám je – stejně jako vědomí – k ničemu.

Famózní herec

My – vlastníci vědomí – nemáme pocit, že by vědomí bylo k ničemu. Naopak. Připadá nám, že hraje klíčovou úlohu.

Jenomže je to právě slůvko hraje, které je tu klíčové. Vědomí to na tebe totiž jenom hraje. Vodí tě za nos. A když prohlédneš zejména dvě z jeho habaďůr, tvůj život se od základu promění:

Falešný šéf

Vědomí předstírá, že je u kormidla. Že tu velí.

Ale je to pravdu tak?

Když se v noci probudíš a jdeš do ledničky na jednu, maximálně pět hořických trubiček, bylo to vědomé rozhodnutí? Nebo je to spíš, jako bys načapal sám sebe? Můžeš se opravdu rozhodnout, jaká bude tvoje příští myšlenka? Emoce? Čin?

Skutečně se každý den rozhoduješ? Nebo jen opakuješ zajeté vzorce zvyků a reakcí? Mnohokrát prošlapané neuronální dálnice toho, jak ses zachoval včera, předevčírem a předpředevčírem?

Nakolik jsou tvoje rozhodnutí vědomá a nakolik probublávají z hlubin těla a mozku, kde už na hladině číhá rádoby kapitán Vědomí, který až jako poslední udýchaný přibíhá k bublinám a křičí: „Jojo! Tohle jsem přesně chtěl! Ano. Tohle jsem udělal já! Protože… důvod, důvod, důvod.“

Při hlubším zamyšlení je až legrační věřit, že by tomu celému mohlo šéfovat vědomí: tahle nejmladší nejunavitelnější tenounká slupka psychiky, která je v každém okamžiku schopná myslet jen na jednu jedinou věc (Schválně zkus myslet na dvě věci naráz. Nejde to. Musíš přepínat.) a která, jakmile se chvíli nesoustředíš, odchází na cigárko. To by to vypadalo.

A přitom je tak přesvědčivá. Máš pocit, že to ovládáš. Zatímco ve skutečnosti jsi dítě u arkádového automatu, které vzrušeně mačká čudlíky, sleduje postavičku na displeji, jak skáče a střílí, ale nikdy nevhodilo minci.

Iluze já

Druhou boudou vědomí je, že vědomí se tváří, že jsi s ním totožný. Že jsi to ty. Říkáš: „Já si myslím.“ „Já jsem smutný.“ „Já, ač mám spánek bezesný, mně včera sen se zdál.“

Jenže vědomí je samo svou povahou neosobní. Je to svého druhu smysl. Je to kompilát a nadstavba smyslů. Je to aparát stejně neosobní jako sluch nebo čich. Nemáš tendenci myslet si, že jsi svůj čich. Ale máš tendenci myslet si, že jsi svoje vědomí. Jakmile na svém chřípí zaznamenáš zápach kravského lejna, nemyslíš si, že jsi to lejno. Ovšem jakmile zaznamenáš ve svém vědomí myšlenku – ejhle! – myslíš si, že jsi ta myšlenka. Z nějakého důvodu ji nedovedeš vnímat stejně, jako vnímáš odér z hovězího traktu. Jako přechodný úkaz, který vyvstal a zase zmizí. Ne. Vrháš se po ní a snažíš se ji zafixovat, učinit ji pevnou a trvalou tím, že se s ní ztotožníš. A takhle si v neustále se měnícím proudu univerza vytváříš iluzi já.

Proč? No, abys… existoval.

Když ale začneš sledovat svoje vědomí opravdu pozorně, zjistíš, že je to prostor. Prostor, ve kterém se neustále objevují a zase mizí vjemy, počitky, myšlenky a na ně navázané emoce. A žádné já tam nebydlí.

Prožívárna

No dobře. Tak ale… jestli to nemám pod kontrolou, a navíc já neexistuje a prohlédnu to, tak potom… vědomí už nemůže být dál pocitem, jaké to je být JÁ.

A stává se teda čím?

Něčím větším?

Že by…?

Stává se… pocitem… jaké… TO JE.

Vědomí je to, co umožňuje vesmíru prožívat sama sebe.

A když vylezeš na nejvyšší žebřík v dohledu a podíváš se dolů, zjistíš, že to je to jediné, co se tu celou dobu děje.

Tenhle článek vyšel v čísle 10/2019 Pravého domácího časopisu v rámci pravidelné rubriky Za slova s Jiřím Charvátem. Chcete-li být takovým řečem vystaveni pravidelně, stačí si časopis objednat v e-shopu.

Kresba: Kateřina Čápová

Článek se mohl stát skutečností
díky Pravému domácímu časopisu
a podpoře mých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům: